O paroháči Josefovi a těch ostatních

Parohy jsou ozdoba, a když vám je nasadí sám Hospodin, není to ani hanba, ale je to naopak přímá cesta do nóbl společnosti světců. Josef ke svému svatořečení přišel jako slepý k houslím, jiní Josefové to však měli těžší.

Svatý Josef, manžel sv. Marie a de iure (pro zarputilé ateisty i de facto) otec Ježíše, byl prvních tisíc let křesťanství téměř ignorován. Prostě to byl ten chlápek, který se tak nějak přichomejtl k velkému zázraku. V evangeliích je sice psáno, že to byl muž bohabojný, spravedlivý a byl z rodu Davidova, ale uznání se dočkal a jeho role byla patřičně doceněna až po roce 1000. My ovšem víme od jiného téměř zbožštělého člověka, jehož atributy jsou lví hříva, housle a výraz E=Mc2, že bůh nehraje v kostky, což může znamenat mimo jiné i to, že vše bylo pečlivě naplánováno. Jistě nebylo náhodou, že se samodruhou stala právě Panna Marie, a tak i Josef byl pochopitelně ke svému poslání předurčen a řádně vytipován.

Obecně se udává, že to byl tesař, ale ta jeho profese je docela neurčitá. Jako by nám Bible chtěla sdělit, že to byl prostě takový fortelný chlapík, žádný salónní intelektuál. Oni totiž prý všichni ti židovští mudrci často makali rukama, což je sice šlechtí, už se ale nedozvíme, jestli je to prostě jen bavilo, stejně jako naše filozofy někdy baví se hrabat v hlíně a sekat dříví, nebo neměli na vybranou, protože za mudrování jim nikdo nic nedal. Josef byl tedy poctivý pracant a slušný chlap, což se jasně projevilo, když shledal Marii těhotnou, aniž by, jak poněkud puritánsky praví Písmo, spolu bydleli. V téhle zeměpisné oblasti se dodnes na panenství docela lpí, a ani tehdy asi nebyla žádná výhra brát si ženu s cizím outěžkem.

Jelikož však, jak už bylo řečeno, bylo vše naplánováno, bylo počítáno i s tím, že se Josef bude divit, že jeho panenská nevěsta čeká miminko. Nikdy před tím, a nikdy potom se to totiž patrně nestalo. V rámci konspirace to bylo Josefovi andělem Páně objasněno a on to tak také vzal. Konečně měl hned od začátku jiné starosti, než se zabývat paternitou a nějakými gynekologicko-porodnickými záležitostmi. Dítko mu chtěl Herodes zamordovat a on musel jaksi v rámci své profese koukat, kde nechal tesař díru. Jedna se ukázala směrem do Egypta. Josef sice i dál jednal podle instrukcí, ale to neznamená, že by se o své dítě sám od sebe řádně nestaral. Dokonce ho prý později i vyučil svému řemeslu.

Není tedy divu, že byl Josef nakonec církví (nejdříve tou koptskou) doceněn a stal se mezi svatými téměř prominentem. Vedle toho, že je součástí svaté rodiny, je ochráncem dvoumiliardové rodiny veškerého křesťanstva a také rodiny jako takové. Časem k tomu přibyla, jak už to tak u svatých bývá, patronace všeho toho, co se k jeho životu váže. Je tedy patronem „dřevozpracujícího průmyslu“, všech možných vychovatelů a také těch, kteří jsou pronásledováni, žijí ve vyhnanství nebo jsou v bytové nouzi. Z mnišských řádů si ho oblíbili karmelitáni, což asi souvisí spíše než s rukodělnou výrobou s charakterem stále migrujících žebravých mnichů.

Nechci Josefovi znovu něco nasazovat, ale byl a je stále církví používán jako ten vzor určité pasivity a odevzdání se do rukou božích. Stal se předobrazem člověka, který má snášet bez reptání všechna utrpení, nemá se moc divit, když mu něco nejde na rozum, a má poslušně dělat to, co je mu nakázáno a pro co byl předurčen. Tato skutečnost může být pochopitelně použita pozitivně, ale také, což si nebudeme namlouvat, že ne, i negativně. Makej, mlč, trp a těš se na tu odměnu po smrti, to bylo dlouhou dobu osvědčené heslo těch, kteří křesťanství pojali trochu jinak, než to asi Ježíš Kristus zamýšlel. Tato skutečnost nakonec řadu lidí docela otrávila, což se projevilo vznikem renesance, potom osvícenectví, a nakonec přišel sekularismus a ateismus. Josef je v tom ovšem nevině.

Jméno Josef se stalo velmi populárním a takřka kosmopolitním. Josefů jsou v různých jazykových podobách přehršle, a tak se pojďme podívat jen na ty svaté, těch moc není. Téměř současníkem Ježíšova otce je Josef z Arimatie, což je persona, respektive možná jen literární postava, nadmíru zajímavá. Jeho role v Bibli je ve shodě všech čtyř evangelií vcelku jasná. Tento Josef byl vážený a bohatý člen židovské velerady (sanhedrin), který byl Ježíšovým sympatizantem nebo dokonce tajným učedníkem. Byl to on, kdo požádal Piláta o Ježíšovo mrtvé tělo, nechal ho sejmout z kříže, osobně ho zabalil do plátna a uložil ho do své vlastní skalní hrobky. Co se dělo dále, je notoricky známé, a Josefovo účinkování tímto z pohledu Bible končí.

Myslím si, že mnohé následovníky evangelistů vysloveně provokovalo, že takhle významná a zajímavá postava má jen takový biblický štěk, a tak se stalo, že vznikla legenda, že právě Josef z Arimatie zachytil krev ukřižovaného Ježíše do poháru, ze kterého ten pil při poslední večeři, což je vlastně počátek legendy o svatém grálu. Tato skutečnost dává pochopitelně velký prostor pro rozšíření Josefovy role před ukřižováním i po Kristově zmrtvýchvstání. Podle jedné verze dokonce Josef odvezl grál do Anglie, čímž se plynule dostáváme k artušovské legendě, tedy spíše do oblasti pohádek než skutečné historie. Konečně není vůbec jasné, co by dělal Josef s grálem v pohanské Anglii, ve které právě probíhala druhá římská invaze.

Pro pořádek zbývá jen doplnit pět dalších svatých Josefů: Byl to Josef Hymnograf, který, jak přízvisko napovídá, byl v ikonoklastickém období (9. stol.) plodným autorem hymnů.  A pak už je tu jen čtveřice římskokatolických kněží Josefové Kasalský, Kopertinský, Cottolengo a Marelo, jejichž význam je spíše lokální či důležitý pro konkrétní řády a církevní organizace.

http://catholica.cz/?id=997