O mrtvých jen dobře?

Říká se to a mnozí se dle tohoto rčení také chovají. Je to však nutné? Argument, že mrtvý se nemůže bránit, je asi jediným relevantním argumentem. Já si myslím: O mrtvých jen pravdu.

De mortuis nihil nisi bene je latinská podoba rčení, které prý pochází od otce starořecké demokracie Solóna, básníka, mudrce, a hlavně athénského archonta a zákonodárce. Tento dle tradice mimořádně moudrý a ctný muž patrně nevybízel k pokrytectví, ale spíše k smíru s duší zemřelého, která je již na onom lepším světě.

A když už jsme v té antice, prosejme rčení i moji poznámku o potřebě pravdivého hodnocení přes sokratovská síta, kde je ona pravda pouze jedním ze tří sít. Těmi dalšími jsou dobro a potřebnost. Můžeme se tedy ptát, jestli je dobré a potřebné zmiňovat špatné skutky a vlastnosti zemřelého, ale je také možné to otočit a zeptat se, jestli je dobré a potřebné špatné skutky a vlastnosti nebožtíka zamlčovat.

Sokratovská síta jsou dle mého soudu velmi moudrou a užitečnou pomůckou pro autocenzuru, a to v tom nejobecnějším smyslu slova. Říkat pravdu je bezpochyby správné, ale není to vždy nutné, je třeba zvážit, jestli je vyjevení pravdy v dané situaci dobrým počinem a jestli je to užitečné. Zůstanu-li u tématu, je asi zbytečné říkat na pohřbu vdově, jaké lumpárny nebožtík páchal, byť by to byla pravda pravdoucí. Většina z nás asi usoudí, že by to bylo naprosto zlé, zbytečné a venkoncem pitomé.

K tomuto zamyšlení mě přiměla informace o smrti a dnešním pohřbu Josefa Laufera. Jeho přátelé a někteří kolegové ho při této příležitosti, jak se to tak dělá, chválí, a to jako uměleckou osobnost i jako člověka, přestože Lauferův umělecký odkaz je asi hodně diskutabilní a známá a také veřejně propíraná jsou jeho morální selhání, coby estébáckého práskače a autora i interpreta prorežimních songů. Jak se s tím vypořádat? Z mého pohledu by stačila strohá informace, že Josef Laufer zemřel. Když ovšem někdo začne zmiňovat jeho umělecké i morální kvality, je asi třeba zmínit i ony kontroverze.

Nemyslím si, že je nutné každého, kdo někdy nějak pochybil, automaticky soudit, ale na druhou stranu smrt není důvodem pro zahlazení všech špatných skutků, které zemřelý páchal. Zlo má být pojmenováno a také odsouzeno, nikoli skrze jeho pachatele relativizováno. Udávání kolegů není ničím, nad čím bychom měli mávnout rukou a oslavování komunistických agentů v umělecky stupidní písni také není tím, co by si měl někdo dát za rámeček.

Laufer jistě nebyl žádný zločinec, ale pokud mu pořídíme gloriolu velkého umělce a morálního člověka, můžeme touto metodikou za chvíli velebit skutečné zločince a morální kreatury. Trvám na tom, že není třeba mluvit o mrtvých jen dobře, ale kromě sdělování pravdy je možné neříkat vůbec nic, jen uvést skutečnost, že prostě dotyčný umřel.