Foto

Jsou mrtví, u kterých se něco dobrého hledá jen těžce. A zakrývat oči nad tím, že ten, kdo je dnes mrtvý, během svého života morálně i jinak selhal, je pokrytectví.

PC

p. Mudra:

Pokrytectví je dělat ze sebe morální ikonu.

Foto

Karma, velmi dobře napsané. Není správné slepě glorifikovat člověka, jakoby byl "dokonalý a bez poskvrny", to je zhoubné pro společnost a její morální klima.

Osobně se domnívám, že je potřeba mluvit pravdivě, že však je k tomu zároveň velmi užitečný ten model tří sít. "Např: má to právě v této chvíli smysl a čeho se tím docílí?"

Ano, někdy je třeba říci pravdivě věci tak jak jsou, ale zachovat si přitom k danému člověku úctu. A úplně nejlepší je, pokud člověk umí také sám o sobě poznat pravdivě, co je zač. Tím nemyslím sebemrskačství, ale konstruktivní postoj pravdivosti k sobě, který pomáhá dál žít, dál kráčet tímto světem.

V křesťanském pojetí, například v morální teologii, se nadřazuje milosrdenství nad tvrdé odsouzení jiných. Ale milosrdenství není slepé: mnohem větší cenu má, když se opírá o pokud možno co nejpravdivější vidění, ne o zavírání očí nad fakty.

Nemám problém s tím, že se o někom faktograficky řekne, že byl například spolupracovníkem StB a že to též zanechalo viditelnou stopu na jeho tvůrčí práci, jakýsi stín, který ji činí ne zcela hodnověrnou. Ale zároveň, celá pravda o člověku je ještě hlubší. Žel, pamatuji lidi z doby komunistické moci, například i z blízkých přátel (bohužel!), jimž se přihodila ta tragická věc, že je někdy na něco "dostali" a zlomili ke spolupráci. Byly to tragické osobnosti, oni evidentně sami trpěli. A někteří dokonce měli odvahu to v soukromí říci: "podívej, stalo se mi tohle a je to strašné, lituji toho a nyní nemám sílu se z toho vymanit". Nikdy jsem nemohl jednoduše odsoudit, spíše jsem zůstal v úctě k danému člověku a taky v lítosti, ve smutku nad tragédií, která jej postihla. Sám nevím, zda bych v podobné situaci neselhal...

Zcela z jiného soudku ovšem byli lidé cyničtí, kteří spolupracovali vědomě a dobrovolně. Např. z touhy po moci anebo z mindráku a touhy mstít se jiným za své neúspěchy a či nějaká selhání, apod.

LH

Ano pan Laufer selhal,ale selhali i jiní, kiteří jsou dnes velebeni a dáváni za vzor

Foto

Selhali jiný, ale spolupráci s StB nepodepsali . Ti, co ji podepsali měli za to výhody a vzorně plnili pokyny StB.

IK

Pro ty, kteří si na Lauferovu uměleckou dráhu vzpomenou je důležité po jeho smrti připomenout i případný škraloup v jeho kariéře. U umělce dříve proslaveného talentem a popularitou, idolem a bavičskou hvězdou ve světě showbyznysu má být to, že se zapletl s režimem nehodící se kaňka v životopisu? Stal se takovým, protože to doba umožňovala. Možná má tenhle způsob informování, kdy se vynechají negativní prvky v první řadě za cíl oslovit co nejširší okruh publika a chránit se před bulvárními, po senzaci volajícími hlasy? To nemůže být správně.

Bylo by to na úkor těch, kteří pravdu v rámci objektivity unesou, kteří si uvědomují, že svět není dnes ani tenkrát nebyl černobílý a jichž je většina. Od médií očekávám objektivitu, aby ukazovaly, jaký svět je a tenkrát byl a je to věc úcty, když se řekne A, má se říct i B. Obvykle to tak bývá. Jinak to opět zavání vytvářením paralelní pravdy, nepravého božství a ukazuje, že jsme se s minulostí nevyrovnali, nepoučili se z ní a nic nepochopili.

Foto

Díky, to jste napsala velice precizně a přiměřeně skutečnému stavu věci. Vyrovnat se s minulostí si vyžaduje přiměřené, věcné poznání a pojmenování, v čem spočívalo zlo v ní působící a jak to konkrétně zasáhlo opravdu mnoho lidí. S přiměřenou úctou, bez osobní zášti a skandalizování. Avšak nic nezamlčet a nevytvářet kýčovitou všeobjímající náladu, jakože jsme všichni úžasní človíčkové a nikdo za nic nemůže.

MV

Ano, zrovna JL patřil mezi ty, o kterých je slušné a věcné po jejích skonu říci, nebo napsat, že umřeli. Dál nepitvat. Nezadat si s ničím dalším.

Dobře napsané.

Foto

Morálka má mnoho vrstev. Někdo ustál tlak totality (nebo se nenašly dokumenty o opaku), ale nezvládl rovinu osobní. Někdo neustál tlak totality, ale přátelé i rodina vzpomínají v dobrém. Jsme lidé, hřešíme, děláme chyby, jichž litujeme.

Od 17. 11. 89 uběhlo 34 let. Přesto chce někdo stále omílat hříchy té doby.

Upřímně, považuji dnes za větší hřích to věčné připomínání chyb než chyby, jichž se mnozí v totalitě dopustili.

Tenkrát mnozí lidé dělali chyby ze strachu, pod tlakem. Netušili, jak dlouho bude bolševik ještě opruzovat.

Proč ty hříchy vytahují aktivní občané dnes se mohu jen domýšlet. Ze strachu a pod tlakem to jistě nedělají.

Ano, o mrtvých, pokud nikoho nezavraždili nebo jinak brutálně neporušovali zákon, se má mluvit v dobrém. Já totiž věřím, že jsou tu stále s námi. Pěkný den.

J54a32k68u66b 44Š80o37l63c

26. 4. 2024 10:07

O mrtvých jen dobře je stejně podivné, jako odpusťme svým viníkům. Bližší je mi, nezapomeň a pouč se.