Chudák Kočka aneb o mrtvých jen dobře

V souvislosti s diskusí o tom, jak se vyjadřovat o zemřelých i o smrti obecně, jsem si i na základě nově zveřejněných faktů připomněl „nehodu“ Jana Kočky ml., jeho pompézní pohřeb i smrt člověka, kterého Kočka de facto zavraždil.

Předpokládám, že se zde ozvou hlasy nabádající k pietě v rámci rčení „o mrtvých jen dobře“, případně k tabuizaci tématu smrti. Budiž jim přáno! Osobně nespatřuji důvod mluvit hezky o zemřelých, kteří za svého života nic dobrého neučinili, naopak se k nim váží lumpárny a špatnosti. Tím spíše si nezasluhuje žádnou pietu člověk, který způsobil smrt nevinného člověka, a to ne nešťastnou náhodou, ale proto, že před jízdou nezřízeně chlastal a šňupal koks. Takové počínání nemá daleko k vraždě, a ani skutečnost, že sám „vrah“ zemřel, nikterak nehojí smutek z toho, že díky němu zbytečně zemřel nevinný člověk.

Chápu smutek rodiny a blízkých Jana Kočky ml., a to bez ohledu na to, že  toto společenství vykazuje znaky zločineckého gangu a Jan zemřel tak, jak zemřel. Nemohu se ale zbavit dojmu, že pompa pohřbu (zastavený provoz na Vinohradské třídě a květy ověnčená poslední cesta aj.) je výsměchem pozůstalým po oběti Kočkova excesu. Řidič dodávky, kterého Kočka zabil, byl obyčejný člověk, žádný mafián, a tak měl také obyčejný pohřeb v kruhu nejbližších, bez kočáru, bez honosné rakve a bez hrobky velikosti malého domu.

Jak naznačuji v úvodu článku, tento princip lze dobře zobecnit. Smrt je zcela zákonitým koncem každého života, zemře-li starý člověk, není to žádná tragédie, na základě určité „rulety“ umírají i mladí lidé, což je pochopitelně smutné, tragická je pak zbytečná smrt toho, koho "čas ještě nenastal“. Může se to stát vlastní vinou, stejně jako vinou jiného. V každém případě však platí, že nikdo si nezasluhuje po smrti větší úctu, než jaká mu byla prokazována za života. Není důvod v rámci jakési absurdní představy velebit zemřelého, kterého jsme za života nenáviděli.

Jako ateista jsem záměrně nezmínil alternativu „pokračování“ nějakého nesmrtelného lidského „komponentu“, pro který se vžil název duše, a tím pádem se nezabývám ani nějakou vyšší spravedlností. Pokud bych ale přijal jakési posmrtné rozdělení „do nebíčka“ a „do peklíčka“, tak ty co patří do pekla, není důvod jakkoli velebit, problém je v tom, že nikdo neví, kteří to jsou, protože boží záměr lidé neznají, ale i bez toho však můžeme směle konstatovat, že ti co peklu propadli, ať se tam také smaží.  Zní to cynicky, ale nechápu, proč by něčí smrt měla být tím okamžikem, kdy změníme názor i rétoriku na nějakého lumpa. 

Samozřejmě se nabízí i jiné zajímavé alternativy, byť o nich asi reálně neuvažujeme. Třeba v Čapkově povídce Poslední soud se Bůh kvůli své vševědoucnosti zříká rozhodujícího slova při Posledním soudu a pověřuje tím pozemské soudce. I v cimrmanovském Českém nebi v této věci rozhoduje Česká nebeská komise, nikoli Hospodin.

To jsem ale odbočil, ale je tím vyjádřen fakt, že náhled na zemřelého nemusí být nikterak jednotný. Masoví nacističtí vrazi byli často pozornými manželi a vzornými otci (snad to Pánbůh příliš nezohlednil). Jejich rodiny je proto na rozdíl od rodin umučených v koncentrácích patrně po jejich popravách oplakávali. To je jistě extrém, ale v mnohem méně dramatické podobě si toho můžeme všimnout i v běžném životě. Na nedávno zemřelého blogera bude asi jinak vzpomínat jeho dlouholetý kamarád a jinak kolega, kterého třeba nebožtík vědomě poškodil.

Když mi bylo osmnáct, dostal jsem od kamarádů jako dárek pěkné kosiště (věděli, že ručně sekám asi hektarový pozemek), na kterém byly různé citáty. Jeden jsem si zapamatoval: „Žij tak, aby i ředitel pohřebního ústavu byl smutný, že jsi umřel“. Nejsem si jistý, jestli jsem si to vzal dostatečně k srdci, ale jsem přesvědčen, že každému náleží jen taková pieta, jakou si za života zasloužil.