Škola hrou (4)

Podzim roku 1961 znamenal pro nás nejen nástup do šesté třídy, ale i změnu školy. Tentokrát změnu nejen názvu, ale i budovy. Převedli nás na Základní devítiletou školu U Santošky 1.  Naší novou třídní učitelkou se stala mladá soudružka učitelka Maternová, která nám pak (doufám, že k oboustranné spokojenosti) vydržela až do konce. I ona se pokusila nacvičit s námi recitační pásmo, jenomže doba se mezitím změnila. Už jsme nebyli dětsky roztomilí - a navíc obzvláště zmatené Majakovského výkřiky, které vybrala jako tvůrčí surovinu, nepřitahovaly prý svého času ani soudruha Stalina, jenž jako zběhlý student kněžského semináře byl zvyklý na usedlejší poezii. Takže jsme v Soutěži tvořivosti mládeže vyletěli hned v prvním kole…

Šestou třídou počínaje se změnila i skladba vyučovacích předmětů. Byly to teď: český jazyk a literatura, ruský jazyk, dějepis, zeměpis, matematika, fyzika, chemie, přírodopis, tělesná výchova, výtvarná výchova, hudební výchova a pracovní vyučování. Vypadá to mohutně, ale díky troše poděděné inteligence a občasným konzultacím s trpělivou babičkou a méně trpělivým, nicméně potřebně vzdělaným tatínkem, to  šlo zvládnout i bez přílišného šprtání.

Vladimír Iljič Uljanov zvaný Lenin sice říkal: učit se, učit se, učit se, ale k čemu učení, když dostáváte jedničky i bez něho? Jako všichni budovatelé socialismu byli i naši učitelé nuceni vykazovat vysokou produktivitu a nízkou zmetkovitost. Jenomže děti lze, stejně jako dospělé, rozdělit na čtyři skupiny: chytré pracovité, chytré nepracovité, nechytré pracovité a nechytré nepracovité. Chytrých pracovitých bylo odjakživa málo i mezi dospělými, natož mezi dětmi, které k pracovitosti nic nenutí. Nechytré nepracovité děti, kterých naopak nebývá právě zanedbatelný počet, nešlo odsunout na méně náročné školy, protože ty byly – jakožto produkt třídní diskriminace talentů – s velkou slávou zrušeny. Chudákům učitelům tedy nezbylo nic jiného než snížit nároky, čímž se – jak je známo i ze světa dospělých – produktivita obvykle výrazně zvýší. Sice za cenu snížení kvality, ale to v tomto případě nikoho nemrzelo. Nejméně pak nás…

Učitelé se s požadavkem vysoké produktivity vyrovnali tím, že většinu žáků druhé skupiny známkovali stejně jako žáky skupiny první. Nebylo to možná spravedlivé, ale vcelku to odpovídalo běžné životní praxi, v níž chytří vždycky parazitují na pracovitých.

Tatínek se mi musel věnovat zvláště v matematice, na kterou jsem vždy byl, jsem a zřejmě už navždy budu, mimořádně tupý. Kromě čtyř základních početních úkonů mi působilo značné obtíže pochopit cokoli. Přesto jsem si na matematiku nestěžoval. Tehdy. Měli jsme na ni mladou a hezkou paní učitelku Krásovou, která nám za vlastnoruně sestavený příklad slovní úlohy řešené rovnicí dávala jedničku. Sestavovat příklady tohoto typu mne tatínek naučil , takže získávat jedničky z matematiky nebyl zase takový problém. Přesto mi už tehdy začínalo na královně věd vadit to, co mi na ní pak už nikdy vadit nepřestalo – že totiž nemá nouzové východy. Pokud člověk udělá na začátku výpočtu chybu, může pak zdánlivě věrohodně počítat celé hodiny, nicméně ke správnému výsledku již nedospěje. A já nemám rád situace, ze kterých se nelze vykecat. Připadají mi nepřirozené. Inteligenci nám přece dal Stvořitel proto, abychom sobě i jiným dokázali zdůvodnit všechno, co chceme udělat, co jsme udělali, případně co udělat nechceme či nemůžeme. Člověk si těžko zvyká na myšlenku, že některé situace mají pouze jedno jediné správné řešení. Připadá mu to až nelidské. Ale je tomu bohužel tak. Hlavně v matematice.

Český jazyk a literaturu nás učila třídní učitelka Eliška Maternová. Díky této vzácné ženě neumím dodnes větný rozbor, neboť čas určený osnovami pro tuto (snad nejsamoúčelnější) složku výuky mateřského jazyka věnovala raději literatuře. Dobře udělala. Znám lidi, kteří by dovedli v Hamletově: Být či nebýt určit podmět a přísudek, nikdy by je však nenapadlo představení Hamleta dobrovolně navštívit. Nebo si dokonce něco od Shakespeara jen tak přečíst. My četli ve škole hodně už v páté třídě, s paní učitelkou Kučerovou. Ta nám předčítala pohádku o sovětských partyzánech za druhé světové války, jmenovalo se to Ulice mladšího syna a nepřemožitelní sovětští bohatýři v ní zaslouženě, byť s jistými nezbytnými oběťmi, nepřetržitě vítězili nad odpuzujícími nacistickými černokněžníky.

Soudružka Maternová převzala osvědčený model veřejného předčítání, jen trochu přizpůsobila repertoár. A místo vlastních hlasivek zapojila naše mladé a neopotřebované. Takže jsme v jejích hodinách společně hltali Žákovy Študáky a kantory, kteroužto v tehdejší době ještě napůl zakázanou vzácnost mi k tomuto účelu půjčil ze své bohaté knihovny tatínek.

Když už je řeč o tatínkově knihovně. Byl to velký černý kus nábytku zděděný po dědovi, s prosklenými dvoukřídlými dveřmi a hlubokými policemi, v nichž byly nahromaděny knihy ve třech řadách za sebou. Svět sám pro sebe, úctyhodná sbírka, kterou shromáždili dědeček Oktábec, jenž sice moc nečetl, ale jako vyšší státní úředník jaksi musel reprezentovat; babička, která četla všechno, protože ji všechno zajímalo; tatínek, který to zdědil po ní, a konečně i moje maminka, která si potrpěla hlavně na detektivky a romantické historické příběhy s dobrým koncem. S výjimkou dědečkova nezájmu jsem zdědil od každého něco. A tak jsem přečetl sebrané spisy Jacka Londona vydané ve dvacátých letech, detektivky Edgara Wallaceho, oba díly Robinsona Crusoea, Burroughsova Tarzana, většinu verneovek, pár mayovek, samozřejmě Káju Maříka. Přišli mi k chuti Dumasovi Tři mušketýři (včetně těch po dvaceti letech) a Hrabě Monte Christo, Hugovi Bídníci se sugestivním popisem bitvy u Waterloo, Dělníci moře s  ještě sugestivnějším líčením hladové chobotnice v akci, Devadesát tři se známým popisem děla oživlého za mořské bouře, námořní romány C. S. Forrestera. Až na pár zvláště nestravitelných výjimek mi neunikl kompletní Jirásek, ze kterého mne pochopitelně nejvíc zaujaly válečné tlustospisy Proti všem a Bratrstvo, Skaláci (protože v nich vystupoval vysloužilý voják) a romantický Záhořanský hon. Zvlášť lahodné byly historické romány Rafaela Sabatiniho Odyssea kapitána Blooda, Zdeptané lilie, Bouřlivák, Gravesovo Zlaté rouno, ale také Wellsovy Stručné dějiny světa, nádherné cestopisy Richarda Halliburtona a Haakona Mielcheho a další desítky knížek, dospělých i dětských, které jsem četl vstoje, vsedě - to nejraději - vleže. Co jiného se taky tenkrát dalo dělat? Biografy hrály většinou sovětské nebo mládeži nepřístupné filmy, televize vysílala pár hodin denně, video nebylo, počítače nebyly…

(Pokračování)