Ta naše bojovnost česká...

V diskusi pod článkem (Ta naše povaha česká…) poukázal jeden z diskutujících na skutečnost, že fyzické a duchovní přežití českého národa nezajistila pouze jeho přizpůsobivost, nýbrž i jeho vrozená bojovnost. V článku jsem se sice omezil pouze na přežívání českého národa po vyhnání jeho „národotvorných“ příslušníků (zejména šlechty a inteligence) v důsledku porážky stavovského povstání v 17. století, ale budiž. Zkusím to napravit…

Prakticky po celý středověk byli čeští bojovníci skutečným postrachem okolních zemí. Mnohokrát nařezali Rakušanům, Polákům, Litevcům, Uhrům, Tatarům, Italům. Několikrát dokonce i vojskům německých císařů, Tu a tam dostali rovněž nařezáno, mimo jiné i proto, že často bojovali na obou stranách, a to nejen v tehdejších „občanských“ válkách, ale i ve válkách zahraničních. Tak třeba roku 1410, ve slavné bitvě u Grunwaldu, stáli čeští žoldnéři polského krále Vladislava II. proti českým žoldnéřům ve vojsku Řádu německých rytířů. Češi samozřejmě vyhráli…

Svého vrcholu dosáhla česká bojovnost v husitských válkách 15. století. Vzhledem k tomu, že v Čechách existovala rozsáhlá katolická území (např. jižní a západní Čechy), a že bylo nutno odrazit celkem pět katolických křížových výprav, bylo České království ve stavu nepřetržité vnitřní a zahraniční války. Navíc v mezidobích mezi zahraničními vpády, k jejichž odrážení se vojska jednotlivých husitských obcí (táboři, sirotci, pražané) vždy ukázněně spojila, válčily tyto obce nejen proti českým katolíkům, ale i proti sobě navzájem. Z toho vyplynula nezbytnost vytvořit stálé, dnes bychom řekli profesionální vojsko.

Toto „polní vojsko“ čítalo dohromady okolo deseti tisíc mužů, kteří v poli (tj. ve válce) „pracovali“ nepřetržitě. Méně známou, o to však nepříjemnější stránkou existence této první profesionální armády na našem území byl problém jejího zásobování. Nehledě na to, že pro stále větší počet sedláků bylo přitažlivější v poli pracovat (ve smyslu válčení za tu či onu Boží pravdu), než pole v potu tváře obdělávat – a být pak o úrodu připraven těmi, kdo místo vlastního potu prolévali raději vlastní i cizí krev. Tu cizí pochopitelně přednostně…

Pokusem o řešení této situace byly tzv. „spanilé jízdy“ do okolních katolických zemí, které měly za úkol zaměstnat a nasytit nákladnou stálou armádu. Polní vojska, navzdory svým nepopiratelným vojenským kvalitám, nebyla kupodivu schopna dobýt celé Čechy (kupříkladu hrad Karlštejn, ležící pár kilometrů od kališnické Prahy, zůstal po celou dobu husitských válek v rukou katolické posádky), byla však více než schopna vydrancovat a poničit značný kus okolních zemí. A to i v končinách často až exotických (z jednoho takového obranného výletu k Baltskému moři si hejtman Jan Čapek ze Sán  přivedl trofejního velblouda, který je dodnes ve znaku města Plzně). Když pak tyto loupeživé nájezdy vedly k ochotě katolické strany uzavřít konečně s nenáviděnými husity mír,  stala se polní vojska paradoxně jeho poslední překážkou, k jejímuž odstranění se nakonec neváhali spojit umírnění čeští kališníci s českými katolíky.

Konec polních vojsk nastal roku 1434 u Lipan. V této poslední bitvě husitských válek stály proti sobě dvě armády, výzbrojí, výcvikem a taktikou zcela rovnocenné. Bývalý Žižkův hejtman Diviš Bořek z Miletínka, stojící v čele spojeného kališnicko-katolického vojska Panské jednoty, v ní za cenu vlastních dvou stovek padlých porazil hejtmana táborů a Žižkových sirotků kněze Prokopa Holého. Kromě poraženého velitele padlo okolo třinácti set Božích bojovníků. Několik set zajatců  bylo z iniciativy katolického rytíře Jana Krka z Rabí upáleno v lipanských stodolách, většina ostatních vstoupila do služeb vítězů…

Po skončení válek za Boží pravdu vyvstala otázka, co si počít s těmi, kdo nic jiného než válku neznají a znát nechtějí. Vše nakonec vyřešila neviditelná ruka trhu. Skvěle vycvičení, zkušení  čeští vojáci byli v následujících letech žádáni a velmi dobře placeni po celé tehdejší Evropě. Bojovali na Slovensku, v Uhrách, v Polsku, v Německu, v Rusku. Jako správní žoldnéři sloužili každému, kdo jim zaplatil…

Ještě za třicetileté války sloužili čeští vojáci v řadách všech válčících armád, lhostejno zda protestantských nebo katolických. Po ní už jenom v řadách císařské armády rakouské, později rakousko-uherské. Nesloužili prý špatně. Právě jim vděčí za svoji skvělou pověst rakouské dělostřelectvo a jezdectvo. Za první světové války pouze deset procent českých vojáků rakousko-uherské armády dezertovalo do českého zahraničního vojska. Hlavně na ruské frontě. Na italské frontě to byli naopak právě čeští vojáci, kteří společně s vojáky rakouskými bojovali i potom, co vojáci ostatních národností poražené monarchie odešli domů. Bojovali i proti svým krajanům v uniformách italské armády. Byla to ta správná bojovnost?...

Po vzniku samostatné Československé republiky (který byl mimo jiné umožněn i statečným bojem českých přeběhlíků v uniformách ruských, francouzských a italských) vznikla konečně československá armáda. Ta jako celek nebojovala nikdy, ačkoli československé území dvakrát obsadil nepřítel. Jediní, kdo za svoji vlast bojovali, byli opět „dezertéři“, kteří ji ovšem kvůli tomu museli nejdřív opustit…

Nemyslím si, že to všechno bylo způsobeno českou zbabělostí. Jen mi připadá, že jsme někdy po těch husitských válkách o svoji dávnou českou bojovnost přišli. Jak? Těžko říct. Možná geneticky, pouhým opakovaným odlivem jedinců s bojovnými geny do zahraničí. Možná na tom jsme obdobně jako keltští Irové, kteří měli se svojí mateřštinou, náboženstvím a státností skoro stejné problémy jako my Češi. Konec konců, přinejmenším z jedné třetiny prý Keltové jsme. Tedy i Irové. Nu a právě o Irech napsal Angličan Gilbert Keith Chesterton svůj hořký bonmot: „Já bych šel do války ochotně,“ řekl jeden Ir, „kdybych musel…“