Život otroka a jiné internetové báchorky

Sociální sítě jsou plné naprostých nesmyslů. Některé asi vznikají cíleně, obávám se však, že většina pochází z nevzdělanosti a jisté nedostatečnosti autorů. Jako ta o středověkém ráji ekonomických svobod.

Ta představa se objevuje v různých podobách. Jednou z přímo ukázkových je na sociálních sítích hojně sdílený úryvek z knihy Průvodce králičí norou od Jana Tománka (viz obrázek). Je to tak reprezentativní ukázka naprosto mylného závěru vytvořeného na základě zjevné neznalosti a jakýchsi báchorek, že stojí za to se nad ní alespoň chvilku zastavit a podívat se na některé „informace“. Protože na tomto příkladu je pěkně vidět, jak z prstu vycucaná tvrzení vedou i bez požití psychotropních a halucinogenních látek k podivuhodným absurditám.

Abych předešla nařčení, že chci někomu omezovat svobodu slova (a právo říkat o středověku i současnosti cokoliv), musím podotknout toto: Absolutně nezpochybňuji právo kohokoliv napsat jakýkoliv názor a klidně i jakýkoliv nesmysl. Klidně může být postavený na omylech, nepravdách, třeba i absenci znalostí. Ale zároveň mi nikdo nemůže zakázat, abych poukázala na nepravdivost východisek, a tedy na zjevnou pomýlenost vyvozených závěrů. Konec konců jako vysokoškolská pedagožka mám úctu k názorům studentů, nemohu ale být tolerantní k jejich případným fatálním neznalostem faktů.

Tedy k ukázce.

Autor formuluje vstupní tvrzení, že ve středověku tvořily daně odváděné státu desetinu příjmu (desátek), a že tomu tak bylo až do konce 19. století. To není pravda a není to pravda ani vzdáleně. Těžko říct, jak k tomuto tvrzení autor citátu dospěl, ale projevil neznalost mimořádných kvalit. Tak mimořádných, že je i obtížné vůbec rozhodnout, kde s vysvětlováním obludnosti rozporu s realitou začít.

Snad takto: Desátek je starší než středověk a pouze ojediněle byl příjmem státu. Jde o nejprve dobrovolnou (v některých kulturách by bylo vhodnější napsat „dobrovolnou“) platbu náboženským organizacím, v evropském prostředí nejprve řeckým a římským bohům, později katolické, a ještě později případně jiným církvím. Zhruba od roku 900 či 1000 (podle regionu) už nebylo o dobrovolnosti možné hovořit, spíše o velmi tvrdě (řekněme mečem i ohněm) vymáhané povinnosti. Zároveň si to nelze představovat jako peněžní platbu desetiny příjmů. Už jenom proto, že oběživa bylo v ranném středověku zoufale málo, částečně bylo znehodnocené devalvací obsahu zlata a stříbra. Obvyklé byly platby naturální (podíl na úrodě a chovu), platby pracovní silou a nezřídka (ach ta naše civilizovaná Evropa) otroctvím. Desátky byly ostatně jedním z důvodů pozdějšího vzniku reformních hnutí a například husitství se proti nim stavělo zásadně.

Představa, že kdo zaplatil desátek, ten měl klid a vyrovnané účty se státem, je však mimořádně nedovzdělaná. Středověká Evropa byla doslova protkána velmi složitým a nepřehledným ani ne tak systémem jako daleko spíše shlukem mechanismů přímého i nepřímého zdanění.

Už samotný systém nevolnictví (dejme tomu ho můžeme označit za povinné rodové obhospodařování „pronajaté“ půdy) byl daní samou o sobě, neboť „nájem“, od kterého nájemce nemůže odstoupit, není aktem dvou svobodných stran. Tedy „cena“ nájmu není cenou, ale na základě moci vymoženou platbou. Čili daní.

Vedle toho existoval během časů také systém roboty, což je daň placená pracovní silou „na panském“. V českých poměrech se odhaduje, že v 16. století šlo o zhruba 20 dnů za rok, dejme tomu to tedy bylo zhruba sedmiprocentní zdanění práce (20 dnů ze 365 dnů mínus neděle a svátky). V 17. století se jednalo již o 100 dnů (12 až spíše 16 hodin denně). Daň tedy vzrostla pětkrát a dosáhla asi 30 procent. Abychom si to ujasnili: nevolník odvedl 30 procent práce vlastníkovi půdy plus ještě odvod z vlastních výnosů, tedy zdaněno bylo i zbylých 70 procent práce.

Řeklo by se nevolník, historický přežitek, to nelze brát pro srovnání. Jenže zdanění svobodných sedláků bylo ve stejné době až 70 procent výnosu jejich polností a chovů.

To zdaleka není všechno. Pokud autor citátu připomíná dnešní DPH a spotřební daně, tak ve skutečnosti jejich ekvivalenty existovaly samozřejmě i ve středověku. Celý systém cechů byl jedním velkým mechanismem zdanění výsledných produktů, kdy cechy (profesní sdružení) platily v daném městě či regionu městské nebo státní moci poplatky za ochranu jejich reálného monopolu. V důsledku tedy šlo o zdanění spotřebního a dalšího zboží. Zemědělské produkty byly zpoplatněny právem prodeje na městských trzích. A v podstatě veškeré zboží převážené z místa na místo pak mýtným a dalšími příbuznými poplatky. Čím delší cesta, tím více mýta. To ani nemluvíme o clech uvalených na vzdálenější dovozy.

Ani s tím koncem desátků v závěru 19. století, což má být chvíle začátku „zmaru“, nemá autor pravdu. Desátky jako povinný způsob financování církví zanikaly v Evropě postupně od století osmnáctého (Francie). V českém prostředí pak v roce 1848. Ale to je již jenom drobnost.

V závěru úryvku je pak tvrzení, že „reálné“ současné zdanění Evropana je 75 až 85 procent. Není. Tady narážíme na drobný terminologický zmatek (daňová kvóta, složená daňová kvóta, celkové zatížení HDP odvody a podobně). Nicméně když si vezmeme skutečný souhrn daní a dalších plateb vyjádřený vcelku přesně tím, kolik peněz proteče veřejnými rozpočty (stát plus municipality a organizátoři důchodového, sociální i zdravotního pojištění) dosahuje v Evropě toto zatížení HDP hladin mezi zhruba 30 až 50 procenty. Samozřejmě nelze mechanicky tvrdit, že zatížení HDP odvody je to stejné, jako zatížení občana včetně jeho spotřeby. Jsou tam otázky časové, metodologické a další. Ale základní obraz a orientaci to dává. A do 75 procent to má opravdu daleko.

Podstatné přitom je, co Evropané za své platby (nesporně vysoké) od státu dostávají. Oproti středověku by se chtělo říct všechno. A v podstatě to je i pravda, jakkoliv můžeme na veřejný penzijní systém, sociální systém nebo zdravotní systém nadávat, snad i autorovi citátu by mělo být jasné, že jistý pokrok by se našel. Nehledě na podstatně vyšší úroveň těch služeb, které má stát plnit primárně. Tedy vymahatelnosti práva, vnější bezpečnosti i vnitřní bezpečnosti. Sice se ošíváme, že na našich ulicích není bezpečno, ale oproti naprosté většině středověkých časů je úroveň bezpečí ne vyšší, ale rovnou „z jiné planety“.

Poslední poznámka k věci. Středověk skutečně nekončil až závěrem 19. století, jak se zjevně domnívá autor textu, ale to už je tak banální, že to ani nemá smysl rozvádět.

Shrnuto: Srovnávat daňové zatížení „středověku“ (ať již tím slovem autor myslí cokoliv) a současnosti reálně nelze a nemá to ani smysl. V naprosto žádném myslitelném vzorci úvah (pokud budou alespoň mikroskopicky spjaty s fakty) ale takové srovnání nemůže vyjít jako středověkých 10 % (desátek) ku současným 75 až 85 %. S takovým tvrzením by autor měl přijít nejen o případný doklad o absolvování vysoké školy, ale i o maturitní vysvědčení a co hůře: měl by být vrácen do zhruba sedmé nebo osmé třídy základní školy a doučit se alespoň skutečně elementární věci o dějinách naší civilizace.