Učit na ZŠ není žádný med

Motto "Sleduj stopy svých nohou, všechny tvé cesty ať jsou pevné. Napravo ani nalevo se neuchyluj, odvrať od zlého svou nohu". (Přísloví Śalomounova, První sbírka, Nabytí moudrosti, 4.26, 4.27)

I když vláda přidává učitelům na platech, mnozí absolventi pedagogických fakult se do škol nehrnou. Stačí jim, že získali VŠ titul, a hledají uplatnění v jiných oborech. V oborech, v němž mohou dále profesně růst, získají lepší finanční ohodnocení a bude jim nadále zachována lidská důstojnost. Ono totiž být dnes učitelem, zejména učitelem na ZŠ, není o co stát. Polistopadové vlády se zasadily o to, že zničily tradici českého školství. Zavedení ŠVP či RVP je jen ukázkou toho, jak zdevastovat školský systém. 

Asi nejhorší demotivaci ze své práce zažívají učitelé ZŠ v tzv. sociálně vyloučených lokalitách. Denně se setkávat s dětmi, které pocházejí z prostředí, v němž zpravidla nikdo z rodiny nepracuje, se neblaze podepisuje na jejich vývoji. Jsou to děti s velkým handicapem, z něhož se jen tak žádné z nich nemůže dostat. Vláda kompenzuje sociálně vyloučené lokality vyplácením dávek a tím si myslí, že udělala dost. Ale bohužel tomu tak není. Není možné vyplácet jen sociální podporu, aniž by byla zajištěna i kontrola, jak lidé v sociálně vyloučených lokalitách žijí. Špína, špatná hygiena, zanedbávání péče o děti, které mívají vysokou absenci jen z toho důvodu, že je rodiče do školy neposílají. Nutno podotknout, že takto nežijí jen některé romské rodiny, které se stávají snadným cílem sílícího nacionalismu, takto žijí i některé rodiny, které jsou označovány za bílé Romy.

Učit v lokalitách, v nichž žijí lidé z okraje společnosti, není žádný med. Je ohroženo nejen zdraví učitele, ale je i dosti velká pravděpodobnost, že se pedagog dostane do rozporu se zákonem. Současná legislativa je nastavena tak, že veškerá práva jsou na straně dětí a rodičů, pedagog je odsunut kamsi do pozadí. Ten žádná práva nemá, ten se nemůže jakkoli bránit, každý spíše uvěří problematickému dítěti a jeho problematickým rodičům, než aby se zamyslel nad pravdivostí slov učitele.

Není nic výjimečného, že se v sociálně vyloučených lokalitách stává, že je učitel verbálně či fyzicky napaden žákem, případně jeho rodičem. Jen bláhový si může myslet, že se za napadeného učitele postaví ředitel či ředitelka školy. Ti zpravidla stojí na straně útočníků, protože si nechtějí přidělávat další starosti. Jestliže žák viní učitele z porušení zákona, vše přebírá policie. Pro učitele toto znamená další životní martyrium. I když se třeba prokáže, že žák si vše vymyslel, nikdo už učiteli nevrátí bezesné noci, dlouhé měsíce, v nichž trpěl obavami z toho, že bude mít záznam v trestním rejstříku. Čas, v němž zažíval bezpráví. To vše se samozřejmě může odradit na jeho zdraví i motivaci nadále ve školství zůstat. 

Kdo by se tedy hnal učit, když jsou pravidla nastavená tak, jak jsou nastavená? Školství se dostalo do takového marasmu, v němž už jen existují jakési oázy, které stále ještě představují gymnázia a úzce výběrové školy. Jinak nic. Nic než pustina, která odradí i toho nejzapálenějšího učitele...