Máme být tolerantní vůči emigrantům z 80. let?

Něco jiného bylo emigrovat v padesátých letech, případně šedesátých, ale mám jisté výhrady vůči těm, kteří opustili vlast v osmdesátkách.

Opustit svou vlast. Lze považovat za určitý projev zbabělosti, toť můj názor. Nechat ostatní lidi, ať si vychutnají čas, kdy je jejich vlast nejhůř, nesvědčí o charakteru těch, kteří od nás utekli.

Báseň českého básníka Vikdora Dyka „Země mluví“. Co se praví v samotném závěru básně. „Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš.“ Velmi výmluvná slova a ta by měla být poplatná vůči všem, kteří nechají vlastní zem na holičkách

Dokážu pochopit motivaci lidí, kteří z naší země utekli v 50. či 60. letech. Rok 1948 znamenal konec všem demokratických ideálů. Rok 1968 rozhodl, aby lidé, kteří si to mohli dovolit, utekli před sovětskou okupací. Ti, kteří tu zůstali, si to tzv. vyžrali...

Jak vnímat české emigranty, kteří utekli v 80. letech? Řekla bych, že osmdesátky byly laskavější, že i ten, kdo měl nějaké ambice, si je mohl splnit a mohl tu zůstat.

Ale vezměme si příklad člověka, jenž v 80. letech utekl z Československa. Vzdělání nic moc, ale přesto se mohl nějak ve své rodné zemi realizovat. Možná měl obavy z dvouleté vojenské služby. Tento člověk si však zvollil útěk, měl namířeno do Austrálie, která bohužel nepřijímala. Musel vzít za vděk USA. A USA jsou velmi tvrdou zemí, pokud jde o sociální i zdravotní systém.

Náš emigrant se v 80. letech ocitl v USA, pro něj tato země mohla být zemí neomezených možností, nicméně Austrálie či Kanada skýtaly lepší podmínky pro život, tam se však náš český emigrant nedostal. On bohužel musel projít všemi americkými nejhůř placenými profesemi. Avšak přišel listopad 1989, konec tohoto roku přinesl v Československu i výměnu nového prezidenta, stal se jím demokratický prezident Václav Havel. Ten rehabilitoval všechny, kteří byli komunistickými soudy odsouzeni za emigraci a kteří utekli z Československa. Čechoslováci měli možnost zažádat si o navrácení českého či slovenského občanství. Ale ne všichni tak učinili. I člověk, o němž píšu, opustil Československo v 80. letech, nezažádal o navrácení českého občanství po listopadu 1989. Vzhledem k tomu, že prošvihl dobu, kdy bylo možno navrátit občanství, nebylo mu toto později uděleno, navíc je tento občan uváděn jako konfident státní bezpečnosti...I když tento třikrát zažádal o navrácení českého občanství, bylo mu toto opakovně odmítnuto. Když někdo nechá svou vlast ve štychu a dovršením důchodového věku si myslí, že jeho rodná vlast je o poznání lepší než USA, nejde o nic jiného než o kalkul z jeho strany. A teď jako důchodce chce opětovně získat občanství ve své rodné zemi, protože by se mu to vyplatilo. A kalkulace je něco, co má v životě takového člověka prim. Má se takovýmto Pseudočechům vycházet vstříc? Když jsou v důchodovém věku a vidí, že země, kam utekli, je vůči nim mnohonásobně nepřátelštější než jejich mateřská? Proč by takovýmto utečencům měla být Česká republika vstřícná? Na to ať si ten, jenž opustil svou rodnou zemi v jejích nejhorších dobách, odpoví sám. Ale měli bychom si na to odpovědět i sami Češi.

Naskýtá se otázka pro naši zem. Je naše země povinna udělit občanství všem českým emigrantům, kteří prošvihli termín o opětovné udělení občanství? Má být naše země vstřícná vůči těm, kteří opustili vlast v 80. letech a chtějí se navrátit zpět jen z toho důvodu, kdy dosáhli důchodového věku, tudíž je jejich motivací, aby využívali naši lékařskou péči a sociální systém? Vždyť ti, kteří naši zemi zradili v kritických letech, by se měli obracet na zemi, již vyměnili za naši. Např. za USA, což je země, kde nemůžete počítat s pomocí od státu, v tomto směru jsou USA nekompromisní a nikomu nic nedají zadarmo...Máme zpět přijímat lidi, kteří nás opustili v čase, jenž byl pro naši zemi těžký? Máme jim poskytovat výhody sociálního i zdravotního systému?