Pampersové děti

Motto "Prostoduší, pochopte, v čem je chytrost, hlupáci, pochopte, v čem je rozum!" (Přísloví Šalomounova, První sbírka, Moudrost volá všechny k sobě, 8.5)

Když se někdy kolem sebe rozhlížím a vidím malé děti ve věku cca dvou let, říkám si, že je něco špatně. A to špatně jsou plenky. Domnívám se, že děti, které dovršily jeden rok, by se měly učit chodit bez plen. Velmi to záleží na jejich rodičích, zejména jejich matkách. Ty s nimi bývají doma, mají proto čas, aby svou rodičovskou dovolenou věnovaly svému dítěti. Učily je základním návykům. Tím je používání toalety, v případě batolete je to nočník. A nočníků má dnešní trh velký výběr. 

Jenže v dnešní době jsou matky povětšinou pohodlné. Proč učit dítě na nočník, když je přece pohodlnější vyměnit plenu a doufat, že se to děcko časem naučí. Ale čas kráčí, dítěti jsou přes dva roky a stále si kálí do kalhot, přesněji řečeno do plen. A čím je starší, tím méně je ochotné sedět na nočníku. Kolem tří let přichází období vzdoru, to se pak na nočník zrovna neposadí, když to po něm jeho okolí požaduje. Vzdor může doprovodit tím, že se položí na zem a začne kolem sebe vzteky kopat. Protože kdo je tady pán? Přece já, malý fracek, který je navyklý nosit pohodlné pampersky. A slovo pamper pochází z angličtiny a znamená rozmazlovat. Není proto divu, že rozmazlenců se v našem okolí najde víc než dost. Za jejich neochotou se učit základní hygieně lze spatřit jejich rodiče, kteří nejsou trpěliví a důslední svého potomka tzv. ukočírovat.

Stačí se podívat do světa zvířat, jak tam funguje výchova mláďat. Taková kočičí máma. Velmi záhy učí svá koťata jak správně vykonávat toaletu. Přineseme-li si domů dvouměsíční koťátko, můžeme si být jisti tím, že nám nebude kálet, kam se mu zachce. Dvouměsíční kotě už ví, že musí používat svůj kočičí záchůdek. Je naprosto čistotné. Se štěňaty je to krapánek obtížnější, ale učí se také rychle. Sice zpočátku musíme po něm uklízet jeho loužičky či hromádky, ale je to jen otázka krátkého času, kdy i pes ví, kde má vyprázdnit své útroby.

Moje maminka nás učila používat nočník od jednoho roku. Totéž jsem učila i svého syna. Po dovršení jednoho roku nenosil plenky, protože chodil na nočník. Než šel spát, když se vyspal, před jídlem...Učila jsem jej řádu, který je v našem životě nezbytný. Bylo to výhodné pro nás pro oba. Mně odpadlo časté praní plen, on byl stále v suchých kalhotkách. Ale chtělo to samozřejmě trpělivost i zásadovost z mé strany. Nepovolit mu. Když je dítěti jeden rok, rychle se učí. Čím je starší, tím méně bývá ochotné vyhovět svému okolí.

I když je dnešní doba velmi uspěchaná, přesto v ní najdeme spoustu lenosti. Míním tím některé matky na rodičovské dovolené, které neučí své děti základní hygienické návyky. Nastoupí-li pak dítě do mateřské školy, musí se tím učitelky zabývat, protože se na to některé matky spoléhají. Proč by se měly věnovat svému dítěti a něco je učit, když tu jsou od toho mateřské školy. Platí nejen o plenkách, ale i o řečových dovednostech dítěte. Mnozí žáci prvních tříd nastupují do školy a šišlají. Jsou obrazem domova, zejména pak svých matek, které své mateřské povinnosti plní jen ledabyle. Vždyť je přece příjemnější viset na sociálních sítích než se věnovat svým dětem. A on pak svět kolem sebe podle toho tak vypadá. Ušišlané děti v pamerskách...