Úžasné lidské svědectví z brutálních gulagů

Poláku Michaelu Krupovi se podařil mimořádný husarský sousek. Uprchl z nelidského prostředí sovětských lágrů na Sibiři do Afghánistánu. Svědectví o komunistické krutosti podal v knize Mělké sibiřské hroby.

Bylo to jedno velké dobrodružství statečného člověka a také odhalení brutálních praktik sovětského komunistického režimu, který s tím německým nacistickým ve zločinech proti lidskosti nezadal. Michael Krupa po porážce Polska v roce 1939 přešel ilegálně z německé do sovětské zóny, kde hledal své rodiče. Byl však NKVD zatčen, obviněn ze špionáže, protože měl u sebe německé doklady opravňující jej k volnému pohybu po území Generálního gouvernementu. Krutě mučen byl v proslulém moskevském vězení Lubjanka, kde někteří sadističtí vyšetřovatelé vytrhávali vězňům kleštěmi varlata, a nakonec odsouzen k deseti letům pobytu v sovětských lágrech. NKVD nešlo uniknout ze spárů. Ve většině případů nevinní obvinění měli smůlu, přiznání z nich bývalo vymláceno pomocí nelidského mučení.  

Nelidské podmínky rudých gulagů se příliš nelišily od nacistických koncentračních táborů snad s výjimkou, že sovětské lágry neměly plynové komory. Ale lidé v nich také houfně umírali.

Krupovi se podařilo ze Sibiře utéct, překonat šest tisíc kilometrů a dorazit až do Afghánistánu. Opakovaně poznával brutalitu sovětského stalinského režimu. Měl také štěstí, když na útěku přežil svoji vlastní popravu a zachránili jej obyčejní ruští vesničané, manželé železničáři Dimitrijev a Irena. Kulka popravčí čety, která jej předtím spolu s dalšími chycenými uprchlíky, chtěla zastřelit za krádež potravin, jej pouze těžce zranila. Dimitrijev s Irenou se ho ujali jako vlastního syna, s jejich pomoci se uzdravil, a umožnili mu pokračovat v cestě za svobodou.

Právě tito hodní ruští manželé byli důkazem nelidskosti stalinského teroru. Oba byli silně pravoslavně věřící, ale na bohoslužby chodit nesměli, a tak si doma ve sklepě udělali svatyni s ikonami. Jejich syn Jurij byl rovněž uvězněn na deset let do pracovních táborů za úplnou hloupost. Jednou takhle popíjel se svým kamarádem Vladimírem, který po více stakanech vodky v opilosti zničil sovětskou vlajku, proto, že mu NKVD zatkla z nějakých malicherných příčin matku. Jurij s dalšími přáteli se mu v tom snažil bránit. Vladimír byl za tuto banalitu popraven, Jurij, který nic neudělal, akorát kamaráda neudal, dostal zmíněných deset v lágru.

Michale Krupa poznal a popsal skutečnou realitu sovětského režimu, která byla jiná, než hlásala komunistická propaganda. Ve státě, ve kterém si měli být všichni rovni, byli lidé přísně kastováni. Ti nejchudší žili v obrovské bídě, byli to otroci, kteří prakticky neměli žádná práva. Když se ozvali třeba proti tomu, že je příslušníci NKVD předbíhali ve frontě na potraviny, tak byli zatčeni a posláni do lágrů.

Kniha Michaela Krupy je přesvědčivým důkazem toho, skutečný život velké většiny obyvatel Sovětského svazu byl na rozdíl do propagandistických filmů smutný a neradostný. V každém případě doporučuji každému k přečtení tuto vynikající knihu.