Poválečná zoufalství, tragédie a zločiny Stalinova Ruska

Výbornou knihu Dějiny Ruska 20. století, kterou editoval profesor Andrej Zubov, čtu jedním dechem. A poválečný komunistický SSSR hodnotím takto. Byla to ještě větší hrůza, než jsem čekal a obyčejných Rusů je mně líto.

Je to vůbec nejlepší historická práce o Rusku, která u nás vyšla. Také se na ní podílely desítky špičkových ruských historiků.  Líbí se mně, že dějiny této země přibližuje i na příbězích obyčejných lidí, což považuji za velkou přednost knihy. Ale celkové hodnocení si nechám na později, nyní k poválečnému období. Jedním slovem – tragédie. Byla to stalinská hrůzovláda, která na obyčejné Rusy nebrala žádný ohled a nutila je živořit v nelidských podmínkách.

Tak v roce 1952 napsal předseda kolchozu v tambovské gubernii Ivan Krjukov dopis šéfovi komunistů Stalinovi, v němž mimo jiné uvedl, že kolchozníci, placeni v naturáliích obilím, žijí v bídě. Když jim chtěl přilepšit, pozvali si ho na okresní výbor komunistické strany a tam mu pohrozili, že když neslní státní dodávky, půjde před soud. To, že státní dodávky byly nepřiměřeně vysoké, nikoho nezajímalo. Chudoba kolchozníků byla obrovská, tři až čtyři členy rodiny měli jedno zimní oblečení, děti 60% obyvatel nemohly chodit v zimě do školy, protože neměly v čem.

Nelze se tedy divit tomu, že v letech 1946 až 1947 vypukl v Sovětském svazu poválečný hladomor, při kterém zemřely na venkově asi dva miliony lidí. Jenomže předsedové kolchozů (zemědělských družstev), kteří chtěli pomoci hladovějícím rolníkům, byli odsuzováni soudy a posíláni do gulagů za plýtvání kolchozním majetkem.

Dělníci i zaměstnanci v administrativě pracovali šest dní v týdnu a více než deset hodin denně. Bydleli v přeplněných komunálních bytech, ubikacích i zemljankách, protože žádné byty se pro lidi tehdy v Rusku nestavěly. Typický moskevský komunální byt popsala přední sólistka Velkého divadla Galina Višněvskaja, která se do něj s manželem nastěhovala v roce 1952. Za carské éry to byl luxusní sedmipokojový byt, avšak za bolševiků v něm žilo 35 lidí. Jedna až dvě rodiny obývaly jednu místnost, záchod, koupelna a kuchyně byly společné. Takže ráno bylo třeba vystát nejdříve frontu před záchodem a potom v koupelně na umytí rukou a vyčištění zubů.

Sovětští komunističtí vůdci hlásali rovnost všech lidí, ale sami byli daleko horší než jimi tolik kritizovaní kapitalisté. Jedny tzv. podsovětské lidi ruský stát ničil a nechal bez zájmu umírat v lepším případě živořit, těm druhým sovětským nomenklaturním kádrům dal bez zásluh obrovský luxus. Měli své vlastní neveřejné obchody s potravinami i dalším zbožím, krejčovské a obuvnické dílny, restaurace a všechno, co potřebovali, jenom v té nejvyšší kvalitě a za nízké ceny. Bydleli v přepychových vilách, jezdili odpočívat na okázalé chaty, k dispozici jim byly zástupy služebnictva, auta s řidiči, bývalé carské paláce na Krymu, vlastní sanatoria a nemocnice.

Nemám nic proti bohatství, ale vadí mně, že komunisté lidem lhali, hlásali zásady, podle kterých sami nežili, čili jak biblicky řečeno s Ježíšem, kázali vodu, ale pili víno.

Jistě, Sovětský svaz byl za II. světové války hodně zničen, ale jednalo se jenom o menší část země, navíc si z Německa přivezl obrovskou válečnou kořist v podobě strojních zařízení továren, musely pro něj zdarma pracovat miliony lidí (váleční zajatci a vězni v gulazích) a ze svých satelitů ve východní Evropě dovážel suroviny za směšně nízké ceny (z Polska uhlí, z Československa uran).

Stalin zkrátka obětoval životní úroveň obyvatel SSSR masivnímu zbrojení a přípravě na III. světovou válku. Naštěstí mu zkouška v Koreji, kdy ta komunistická severní napadla tu jižní, nevyšla, zemřel a jeho nástupci od agresivních válečných plánů upustili.

V Rusku byl hladomor, ale Stalin nechal v roce 1947 vyvézt do východní Evropy 2,5 milionů tun obilí. To, že jeho lidé umírají, tohoto netvora nezajímalo. Poválečnou bídu zmirňovala v SSSR pomoc UNRRA. Ta se však v letech 1946 – 47 dostala pouze do Běloruska a na Ukrajinu (v hodnotě asi 250 milionů dolarů). Pro samotné Rusko ji tehdejší vrchní bolševik zakázal. Nechtěl totiž, aby bylo vidět, že Rusko je ubohé všude, nejenom tam, kde byla válka. Neefektivní sovětská komunistická ekonomika totiž nedokázala zajistit lidem slušnou životní úroveň a zároveň nechat běžet naplno těžký průmysl a zbrojní výrobu.