Opět jsem se přesvědčil o komunistickém hnusu

To, když jsem v českobudějovickém okresním archivu studoval materiály vedení zdejšího dopravního podniku z let 1987 – 89. Soudruzi brutálně zasahovali do lidských osudů a z lidí udělali nevolníky.

Kvůli jiné záležitosti (výročí obnovení trolejbusové dopravy v ČB) jsem se zabýval zápisy z porad vedení českobudějovického městského dopravce, konkrétně tedy dopravně technického úseku. A tam jsem se dočetl, že tito soudruzi rozhodovali také o tom, kdo smí či nesmí vycestovat do kapitalistické ciziny a rovněž i do Jugoslávie. Bylo vždy uvedeno jméno, např. Novák- souhlasíme s vycestováním do NSR. Pravdou je, že jsem nikde nenašel, že by někomu jeho žádost zamítli, ale to neznamená, že se to nestalo, protože jsem nečetl všechny materiály.

Ale o takovém případu vím z vlastní rodiny, kdy v roce 1977 zamítl zaměstnavatel - tehdejší Čs. spoje mému otci cestu do Rakouska. Tím pádem byl bez šance, protože bez toho to nešlo. A to samozřejmě nebylo všechno! I u nestraníků musel výjezd na Západ schválit příslušný výbor KSČ. A dále, pokud se nejednalo o organizovaný zájezd třeba s cestovní kanceláří, byl nutný tzv. devizový příslib, tedy přidělení příslušné měny (marky, dolary, šilinky atd.) z banky na cestu. Nutno dodat, že za tyto příděly si člověk moc vyskakovat nemohl. Ale i tak ještě nebylo vyhráno. Ke každé cestě na Západ musela být tzv. výjezdní doložka. To bylo povolení, o kterém rozhodovala nechvalně proslulá státní bezpečnost. Bez ní se vycestovat nedalo. A v případě zamítnutí soudruzi nemuseli vysvětlovat důvody proč. Nebo napsali jednoduché vyjádření, že není v zájmu socialistické republiky vaše cesta do kapitalistické ciziny. Čili to bylo stejné jako za nevolnictví, kdy vrchnost rozhodovala, jestli smí poddaný vyjet z panství nebo ne. Svobodu cestování a pohybu považuji za jedno z nejzákladnějších lidských práv, a tu také rudí lidem upírali.

Dále z oněch porad vyplynulo, že jednotliví vedoucí jsou povinni zajistit, co největší účast na manifestacích k „vítěznému únoru“, na prvního máje nebo na mírových slavnostech v Trocnově atd. a také se muselo určit, kdo ponese transparenty a prapory. To zkrátka znamenalo, že lidé byli povinně hnáni na komunistické akce. Hnus!

Já a myslím si, že všichni normální jedinci by znovu nechtěli zažít doby, kdy jakási samozvaná rudá klaka nutila lidi chodit na komunistické akce a rozhodovala o tom, kdo smí nebo nesmí cestovat. Je ovšem nutné si neblahou éru socialismu stále připomínat.