Obnovíme tedy v Rusku nevolnictví

Cituji ze skvělého komentáře Jefima Fištejna v časopise Reflex. „Je možné pokládat za „standardně demokratický“ názor ústavního soudce Valerije Zorkina, že nevolnictví vždy patřilo k nejlepším ruským tradicím a je věčná škoda, že bylo zbrkle zrušeno carem Alexandrem II. pod nátlakem západního liberalismu?“ Odpověď je jednoduchá, ne, to vážně nemá se standardní demokracií nic společného!

Kdyby něco takového řekl nějaký Kolja Nikitič, dalo by se nad tím mávnout rukou, ale jestliže takové nesmysly šíří ústavní soudce, tedy nejvyšší strážce zákonnosti, je to na pováženou. Nehledě k tomu, že Valerij Zorkin je absolutně mimo.

V letech 1853 - 1856 vedlo Rusko proti Velké Británii, Francii, Osmanské říši a Sardinii tzv. Krymskou válku, kterou prohrálo. V roce 1855 nastupuje na trůn car Alexandr II., který patřil k těm prozíravějším a chytřejším ruským panovníkům, a uvědomoval si, že hlavní příčinou ruského neúspěchu je zaostalost jeho říše. Tak třeba plachetnice admirála Pavla Stěpanoviče Nachimova jaksi nebyly schopny zvítězit nad britskými a francouzskými parníky.

Ruský vládce tedy pochopil, že jeho země potřebuje reformy, které by zastavily její opožďování za Západem. Jednou z nich bylo zrušení nevolnictví v roce 1861. Čili ano, o toto opatření se přičinil Západ, ale jinak, než si pan soudce myslí.

A bylo to také osvobození ruských rolníků, které později vedlo k velkému hospodářskému vzestupu Ruska. Tak například průmyslová výroba se v letech 1890 – 1900 zdvojnásobila. Země měla štěstí na takové osobnosti, jakými byli premiéři Sergej Juljevič Witte a Pjotr Arkaďjevič Stolypin, kteří výrazně přispěli k ruskému ekonomickému zázraku na začátku 20. století. Bohužel ten první byl penzionován a ten druhý zavražděn v roce 1911. Ke smůle pro Rusko však jeho dohánění Západu začalo pozdě a navíc jej přerušila v roce 1914 I. světová válka.

Rozhodně však nevolnictví nepatří k nejlepším tradicím Ruska. Naopak situace, kdy ruský nevolník stál právně na úrovni amerického černošského otroka, a jeho Pán si s ním mohl de facto dělat, co chtěl, byla velmi tristní.

Ten Zorkinův výrok je absolutně šílený, a před zemí, jejichž představitelé hlásají takové zrůdnosti, je třeba se mít na pozoru.