Jak Polsko porazilo kulturu zla a smrti

Podruhé v historii Polsko zachránilo Evropu před smrtelným nebezpečím. Poprvé v roce 1683 oddíly vedené polským králem Janem III. Sobieskim rozdrtily Turky u Vídně. Tím pádem skončila vážná hrozba islamizace Evropy. 

Podruhé pak polské vojsko uštědřilo Rudé armádě tvrdou porážku v srpnu 1920 u Varšavy. To znamenalo definitivní konec bolševického snu o vývozu socialismu do evropských zemí a spojení rudoarmějců s německými levicovými revolucionáři. V opačném případě by asi neexistovala síla, která by mohla vývoz marxistické revoluce zastavit. Dá se proto říci, že náš kontinent, především jeho východní část, tak zůstal ještě několik desítek let uchráněn komunistických represí a zločinů, které znamenaly velký teror a smrt mnoha milionů lidí.

Výročí rižského míru

V těchto dnech si připomínáme sté výročí tzv. Rižského míru, který 18. března 1921 ukončil tento válečný konflikt mezi Polskem a sovětským Ruskem mírovou dohodou v lotyšském hlavním městě Rize.

Tato smlouva stanovila polsko-ruskou hranici na linii Desna-Slucz-Korzec-Zbrucz, která v podstatě kopírovala situaci při druhém dělení země v roce 1793. Polsko tak obnovilo svrchovanost nad svým historickým územím. Kompromisy musely učinit obě strany, například Poláci se museli vzdát snu o obnovení svého samostatného státu v hranicích z roku 1772 před prvním dělením Polska.

Jednání byla velmi ostrá a zdlouhavá. Začala už 17. srpna 1920 v běloruském Minsku a první mírové návrhy bolševiků byly vůči Polsku velmi nekompromisní. Poláci měli například omezit svoji armádu na pouhých 50 tisíc mužů plus 10 tisíc příslušníků nebojových složek a umožnit vznik občanských milicí složených z dělníků. Není divu, Rudá armáda tehdy stanula před Varšavou a ruští bolševici očekávali jasné vítězství. Nicméně v tu dobu už začal masivní polský protiútok, a tak Varšava rázně smetla tyto podmínky ze stolu.

V září se pak jednání přesunula do hlavního lotyšského města Rigy a v březnu příštího roku bylo hotovo. Smlouva má 26 článků. Polsku přiznávala finanční náhrady 30 miliónů zlatých rublů za hospodářský přínos Ruskem okupovaných polských území carské říši. Dále Rusko muselo předat Polsku lokomotivy a vagóny za 29 milionů rublů. Polsko také mělo dostat zpátky majetek včetně vzácných kulturních památek, který mu byl Ruskem uloupen po tzv. prvním dělení v roce 1772. Smluvní strany se zavázaly k výměně zajatců a zřekly se nároků na válečné reparace.

Šestý článek dával lidem v pohraničí právo zvolit si svobodně občanství a sedmý se týkal práv národnostních menšin v obou zemích.

Na první pohled se mohou zdát mírové podmínky pro Rusko jako ponižující, jeho vůdci to však viděli jinak. Sám Vladimír Iljič Lenin jej celkem výstižně zhodnotil, jako vynikající vítězství po předchozí těžké válečné porážce..

Střet kultury života s kulturou smrti

Tomuto aktu však předcházel střet dvou protikladných kultur, tradiční evropské vycházející z židovskokřesťanských tradic, pro kterou je charakteristická úcta k lidskému životu nebo právo člověka na soukromý majetek, reprezentovanou Polskem. Dá se říci, že se jednalo o kulturu života. Proti ní stála kultura destrukce zastoupená ruskou komunistickou mocí. Ta byla charakteristická likvidací staletých osvědčených hodnot, a vyhlazováním celých skupin lidí, které komunisté považovali za třídní nepřátele. Ano, oni byli prvními, kteří v Evropě 20. století programově zabíjeli lidi kvůli jejich původu, čili zastupovali kulturu smrti. Teprve po nich páchali srovnatelné zlo nacisté.

Polská armáda ve spojenectví s legitimními představiteli Ukrajiny zahájila rozhodující ofenzívu proti Rudé armádě s cílem osvobodit Kyjev na konci dubna 1920. Poláci obsadili hlavní ukrajinské město 6. května. Byli podporováni národními Ukrajinci vedených Symonem Petljurou, který si přál nezávislost své země na sovětském Rusku a hned po vyhnání rudých vyhlásil samostatnou Ukrajinskou lidovou republiku. Sám nejvyšší polský představitel a vrchní velitel armády maršál Józef Pilsudski v provolání k Ukrajincům uvedl, že Poláci nepřicházejí jejich zemí okupovat, ale osvobodit, a jakmile to situace dovolí, předají moc ukrajinské vládě.

V předchozích letech, když rudí Rusové okupovali Ukrajinu včetně Kyjeva, zakázali ukrajinské noviny, zrušili vyučování ukrajinštiny ve školách a uzavřeli ukrajinská divadla. Rolníkům brali půdu, nutili je zakládat kolchozy, a ukrajinské intelektuály deportovali do gulagů. Ve městě Hluchiv bolševici povraždili dokonce studenty místního gymnázia, v některých případech ještě děti. Ještě horší masakry nastaly v Kyjevě, kde rudoarmějci a čekisté pozabíjeli tisíce zajatých ukrajinských vojáků. K smrti umučili metropolitu pravoslavné církve Volodymyra Bohojavlenského, systematicky vraždili intelektuály, lékaře, učitele a další názorové odpůrce. Po takových krvavých lázních se tedy nelze divit všeobecné obrovské nenávisti k vládě rudých nad Ukrajinou.

Na konci května dvacátého roku však ruští bolševici vedeni jedním z nejschopnějších velitelů Rudé armády v historii Michailem Tuchačevským shromáždili velké síly (asi 790 tisíc vojáků), zahájili rozsáhlou ofenzivu. Jedenáctého června se zmocnili Kyjeva a postupovali až na polské území.

Obrat před Varšavou

Situace se pro Poláky stala kritickou a proto maršál Pilsudski vystoupil 3. července 1920 se zásadním projevem k polskému národu: „Občané Rzecipospolité! Vlast vás potřebuje! Nepřátelé obkličující nás ze všech stran, soustředili všechny síly, aby zničili naší krví a lopotou polského vojáka vydobytou nezávislost. Zástupy útočníků, táhnoucích až z hlubin Asie, se snaží zlomit naše hrdinské armády, abys se vrhly na Polsko, podupaly naše nivy, pálily vsi i města a na velkém polském pohřebišti začaly svou hrůzovládu. Jako jedna nehybná zeď musíme povstat k odporu. Ať se nápor bolševismu rozbije o hruď národa. Ať na volání Polska nechybí žádný z jeho věrných a pravých synů, aby dle vzoru svých otců i dědů srazili nepřítele Rzecipospolité k jejím nohám. Vše za vítězství, vše! Do zbraně!“ Výzva legendárního vojevůdce se neminula účinkem a do polské armády se během krátké doby přihlásilo na sto tisíc dobrovolníků.

Přesto se však Rudá armáda v srpnu dostala až na vzdálenost třináct kilometrů od polského hlavního města. Zastupitelské úřady všech zemí s výjimkou Velké Británie a papežské nunciatury už evakuovaly své pracovníky a jedny německé noviny dokonce přinesly mylnou zprávu, že Varšava padla.

Nastal však obrat, který čekal jenom málokdo a pro který se vžilo označení Zázrak na Visle. Polská armáda zahájila 15. srpna překvapivé vítězné tažení, při kterém zatlačila ruské jednotky o stovky kilometrů zpět. Plán vítězné operace připravil Pilsudski ve spolupráci s francouzským generálem Maximem Weygandem a náčelníkem štábu polské armády generálem Tadeuszem Rozwadowskym. Dosud se vedou spory, kdo byl hlavním strůjcem polského vítězství. V každém případě však všechny válečné plány podléhaly schválení vrchního velitele, tedy maršála Pilsudkého.

Útok Poláků do boků bolševických sil znamenal obrat ve válce a během podzimu roku 1920 utrpěli ruští bolševici od Poláků ještě několik těžkých porážek. Rudá armáda byla silně zdecimovaná a nakonec ji zachránil zmíněný mír uzavřený v Rize.

Jedním ze zásadních viníků porážky Rudé armády se stal budoucí sovětský diktátor Josef Vissarionovič Stalin. Ten tehdy působil jako politický komisař u Jihozápadní armády, která útočila v jižní části fronty. Právě Stalin znemožnil přesun Buďonného jízdní armády k Varšavě, což nařídil Tuchačevskij, protože si umanul za každou cenu dobýt Lvov. Dá se říci, že i tato událost vedla k Tuchačevskému konci v roce 1937, kdy byl lživě obviněn ze zrady a po vykonstruovaném procesu popraven.

Na datum 15. srpna, tedy začátku polské protiofenzivy, připadá velký katolický svátek, Nanebevzetí Pany Marie a Poláci jako horliví katolíci přisuzují „Zázrak na Visle“ právě přímluvě Matky Boží. Dokonce požádali papeže Benedikta XV., aby mohli Pannu Marii nazývat královnou Polska a tehdejší Svatý otec jejich prosbě vyhověl.

Tato válka byla vedena velmi krutě zvláště ze strany ruských bolševiků, kteří neuznávali mezinárodní dohody o zacházení s válečnými zajatci. Například ve vsi Bystryk rudí kozáci brutálně povraždili mladé nezkušené polské vojáky, kteří se chtěli nechat zajmout. Tuto událost popisuje spisovatel Karel Richter ve své knize Válka začala v Polsku. Masakry zajatých polských vojáků ze strany rudoarmějců byly běžné.

Poláci nezabíjeli ruské zajatce

Současné ruské stížnosti na to, že v polských zajateckých táborech tehdy údajně zahynulo na 40 tisíc vojáků Rudé armády jsou lživé a mají jediný úkol, odvést pozornost od pozdějšího katyňského masakru polských důstojníků. Poláci na rozdíl od rudých brali své nepřátele do zajetí s výjimkou politických komisařů. Totiž právě komisaři byli v mnoha případech zodpovědní za represe vůči tzv. třídním nepřátelům, tedy nevinným lidem a mohli nechat popravovat i velitele. Také to nebyli vojáci v pravém slova smyslu, ale fanatičtí stoupenci zločinné ideologie, kteří z hlediska platných mezinárodních konvencí neměli na statut válečných zajatců nárok.

Bohužel situace byla tehdy rok po skončení první světové války obecně špatná a lidé hladověli. Je tedy logické, že Polsko, které také trpělo nedostatkem potravin, nemohlo jimi dostatečně zásobit ani zajatecké tábory a zajatci také umírali na nejrůznější nemoci. A při tehdejší úrovni lékařské péče je zkrátka zachránit nešlo. Proto tvrzení, že Poláci zavinili smrt ruských zajatců, je zkreslené a demagogické. V Polsku bylo tenkrát asi 110 tisíc ruských zajatců, z nich jich zemřelo maximálně 18 tisíc. Pro srovnání, Sověti zajali za II. světové války asi tři miliony německých vojáků, a z toho počtu zahynula čtvrtina až třetina.

Je třeba uznat, že násilí se dopustily obě strany, i když prim v něm hráli ruští bolševici. Jak uvádí britský historik Norman Davies ve výborné knize Bílý orel a rudá hvězda, při polském obsazení Vilna v dubnu 1919 bylo Poláky zabito 65 lidí. Sovětská okupace litevské metropole v červenci 1920 má na svědomí asi 2000 lidí zavražděných místní Čekou.

Lenin tehdy velmi litoval viselského obratu a prohlásil: „Ještě několik dní vítězné ofenzívy a byla by dobyta nejenom Varšava, ale rozbit i versailleský mír.“ Ano, nechybělo mnoho a civilizovaná Evropa by byla zničena pod náporem rudého barbarství. Představa, že by evropské země včetně Československa už tenkrát ovládli komunisté s jejich terorem, deportacemi, loupežemi majetků a masovým vražděním, je hrůzostrašná.