K uprchlíkům a imigrantům pouze pár řádků, protože toho už bylo napsáno tolik, že kdybychom všechno vytiskli, tak by se ten materiál nevešel ani proslulé knihovny Strahovského kláštera.
1. Občas mám pocit, jako by se nám uprchlické téma vkrádalo do našich kuchyní a obýváku a pevně se tam zahnízdilo. Snad je to jenom klam sociálních sítí a masmédií, jež nám v nynější situaci opět dokazují, jakou mají moc.
2. Připadá mi, že rázem za všechny naše problémy mohou běženci. Ale není to spíše naopak? Není ve skutečnosti náš strachuplný postoj k lidem z odlišného kulturního prostředí pouze odrazem nespokojenosti našich vlastních životů?
3. Už filosofka Hannah Arendtová tvrdila, že každý člověk čili v našem případě migrant má právo mít práva garantovaná nadřazenou entitou. Pokud je tedy nucen opustit domovinu, jiná entita (Arendtová měla na mysli stát) mu musí zajistit základní lidská práva. Tento princip byl vtělen do mezinárodního práva a především do Úmluvy o právním postavení uprchlíků a příslušného protokolu. Stal se též součástí Evropské úmluvy o lidských právech. Uprchlíci tedy mají právo si nárokovat práva zejména u těch zemí, jež se zavázaly tento princip respektovat. Ploty, ostnaté dráty a bránění uprchlíkům překročit hranice pod pohrůžkou trestu je nejen nedustojné, ale hlavně odporující režimu práva.
4. Dnes máme jako Evropa jedinečnou šanci nastavit pravidla tak, abychom přijali ty nejzranitelnější a integrovali je do většinové společnosti. Jenom tak se zamezí nechtěným vedlejším účinkům migrace, které by v budoucnu znamenaly další střety a mnohem více peněz.
5. Mnohem nebezpečnější než příliv uprchlíků je balancování na hraně práva, ohýbání (ne)obyčejné lidské slušnosti a dávání prostoru extrémním řešením. Pokud se odkloníme od evropských hodnot, k nimž jsme doputovali po staletí, nebudou to běženci, kdo rozvrátí naši kulturu, ale my sami. Potom rezignujeme na to, aby se hrálo podle našich pravidel.
