Mexiko: země, kde být novinářem znamená žít na oprátce

Reportéři bez hranic zveřejnili minulý týden každoroční zprávu o stavu svobody médií ve světě. Podle jejich žebříčku si v otevřenosti mediálního prostoru nejlépe vedou severské země či státy Beneluxu. Mexiko se ve výčtu sto osmdesáti zemí usadilo na 152. místě, čímž se v latinskoamerickém regionu řadí na chvost, horší už je jenom komunistická Kuba. Zprávy o vraždách, únosech, násilných přepadeních či vyhrožování novinářů jsou v Mexiku prakticky dennodenní realitou. Svědčí o tom případ uneseného reportéra Gregoria Jimenéze, jenž byl po několikadenním pátrání minulé úterý nalezen mrtvý.

Gregorio Jiménez, přezdívaný Goyo, pracoval jako reportér deníků Notisur a Libertad del Sur v pobřežním státě Veracruz. Ve svých reportážích upozorňoval na masové porušování lidských práv vůči migrantům a často se pouštěl do kritiky místních orgánů, když poukazoval na jejich podezřelou spolupráci s organizovaným zločinem.

Osudným se mu stalo ráno 5. února, kdy do jeho domu vstoupili čtyři ozbrojení muži a odtáhli jej neznámo kam. Ihned se rozjelo policejní vyšetřování, do nějž se vedle veracruzských orgánů zapojily i federální složky, včetně armády, federální policie a námořnictva. V druhé linii spustila své vlastní šetření Národní komise pro lidská práva (Comisión Nacional de los Derechos Humanos, CNDH), jež dohlíží na to, aby vláda respektovala platný právní řád a sama se nedopouštěla deliktů.

Zmizení  Jiméneze však vyburcovalo zejména novinářskou obec, která se dlouhodobě domáhá garance, že nebude soustavně terčem ozbrojených přepadení a únosů. Záhy se objevila videa požadující Goyovo propuštění a odezva přicházela i ze světa, výraz solidarity poslal například španělský deník El País. Na sociálních sítích se rozběhla kampaň, Twitter zaplňovaly hashtagové vzkazy typu #LoQueremosVivo (#Chcemehoživého) či #HastaQueAparezcaGoya (#DokudseGoyaneobjeví). Přes sociální sítě byl svolán též protestní pochod, při němž se demontrující obraceli na úřady, aby postupovaly bezodkladně. Den nato byl Jiménez nalezen mrtvý ve společném hrobě s dvěma dalšími muži.    

Médium v kontextu drogové války

Jiménezův případ však bohužel není ojedinělý. Ve své zprávě Reportéři bez hranic uvádějí, že od roku 2000 bylo v Mexiku zabito nejméně 88 novinářů a 18 se pohřešuje. Hovoří o napojení zločineckých organizací na zkorumpované místní a federální funkcionáře, kvůli nimž se policejní vyšetřování často zametá pod koberec. Děsivou statistiku doplňuje Committee to Protect Journalists. Podle ní bylo Mexiko v loňském roce 7. nejhorší zemí co do počtu nevyřešených případů násilí na novinářích, za sebou nechalo kupříkladu Pákistán, Rusko nebo Brazílii. Vedle toho byli nejméně 3 novináři donuceni uprchnout do exilu v zahraničí.    

Mexický prezident Enrique Peña Nieto ve svých prohlášeních neustále opakuje, že za více než rok své administrativy změnil bezpečnostní strategii v boji proti organizovanému zločinu a drogovým kartelům. Chce se tak odlišit od svého předchůdce Felipe Calderóna, který roku 2006 vyhlásil otevřenou válku narkomafiánským baronům. Od té doby se sice státním orgánům podařilo zatknout či zlikvidovat velké ryby vlivných kartelů a zabavit tuny drog, účet za tuto „federální ofenzívu“ je však příliš vysoký. Zdroje se v číslech obětí různí, odkazují na 60 – 90 tisíc mrtvých a desetitisíce pohřešovaných. První příčinou této statistické neúměrnosti je zejména fakt, že federální vláda často účinně zakrývá počty zavražděných, mučených a násilně a nedobrovolně zmizelých (dokládají to rozsáhlé zprávy CNDH). Druhá příčina spočívá v tom, že mexická média jsou cíleně umlčována a ze strachu před ohrožením vlastní existence kriminální činy raději nekomentují.

Americká profesorka Emilly Edmonds-Pollová ve své loňské analýze „The Effects of Drug-War Related on Mexico´s Press and Democracy“ uvádí, že Mexiko jako celek patří pro novináře k nejnebezpečnějším zemím  a situace je o to horší v místech, kde státní orgány nedisponují  kontrolou nad územím a obyvatelstvem. Jedná se především o příhraniční státy s USA. „V mnohých oblastech místní (i státní) vlády společně s kriminálními organizacemi položily základ pro kontrolu tisku, aby zabránily vyšetřovacím orgánům rozkrývat velké kauzy, a neohrožovali tak jejich byznys. Praktický dopad těchto aliancí je pak nezměrný a fakticky znamená cenzuru tisku,“ tvrdí Edmonds-Pollová.

Zatímco tradiční sdělovací prostředky se v Mexiku ocitají pod palbou z několika stran, naděje se upíná na nová média a nezávislé blogery. Ti nejsou tlačeni ke zkreslování informací ve prospěch několika vyvolených, ale často sami riskují v nebezpečných situacích, aby získali objektivní informaci a posunuli ji ke svým čtenářům. Příklady ze světa táhnou, sociální sítě byly významným motorem událostí Arabského jara a dnes slouží jako nejrychlejší informační zdroj překotného dění na Ukrajině či ve Venezuele. I v Mexiku mohou dokázat svou sílu.