Dvojnásobné ne! - Ne Zemanovi! Ne Fischerovi!

Stojíme na prahu nového roku a kampaně prezidentských kandidátů se dostávají do roztodivných otáček. Ve středu započala závěrečná fáze souboje o přízeň voličů.

Sice stále nevíme, jak dopadne samotný proces a jestli se Česká republika dočká řádného termínu prezidentských voleb tak, jak jej podle Ústavy ČR vyhlašuje předseda Senátu. Rozlícený senátor Tomio Okamura podává stížnost k Ústavnímu soudu, v níž napadá rozhodnutí ministerstva vnitra o jeho vyřazení z prezidentské volby. K tomu žádá odložení voleb, jelikož prý bylo porušeno hned několik parametrů. Pojďme si otevřeně říci, že přes vážné výhrady k prováděcímu zákonu přímé volby prezidenta by posunutí termínu povážlivě zacloumalo s již tak křehkou důvěryhodností v politiku. Rošády o jednotlivé resorty ve vládě a přetahovaná s podtitulem „kdo s koho“, tentokrát v podání rozklížené ODS a pseudopartaje Karoliny Peake, neustávají. Další vládní krizi tlumí patrně jen purpura na plotně, kapr na talíři a pohádkové evergreeny v televizi. Z původního počtu kabinetních ministrů jich moc nezbylo. Popravdě řečeno, zbyli pouze 4. Měli bychom vládu, které důvěřuje něco kolem 10 % občanů a výkon funkce hlavy státu by dočasně sdíleli ministerský předseda a předseda Poslanecké sněmovny, a to ještě za předpokladu, že by se stávající vláda udržela u kormidla. Další políček pro znechuceného voliče.      

Nicméně neméně povážlivou záležitostí je záměrné šíření mystifikace, že prezidentská volba má již předem stanovený výsledek. Častokrát se můžeme ptát, proč tomu tak je, komu to prospívá a proč s tím nikdo nic nedělá. Ano, mnohé agentury favorizují dva ministerské předsedy z minulých let. Poté co Jan Švejnar se v září zcela dobrovolně odebral do akademického světa, z mnohých průzkumů je patrné, že nikdo jiný kromě vysoce nasazených, Jana Fischera a Miloše Zemana, prakticky nemá šanci probojovat se do druhého kola. Takovýto přístup je však neprofesionální, neboť a priori ubírá body zbylým uchazečům o hradní křeslo a znemožňuje tak fair play. Je zajímavé nahlédnout do průzkumů agentur před krajskými volbami a porovnat je s reálným výsledkem. Dostane se nám zajímavého obrázku.

Přitom existují závažné důvody, proč bychom na známkách v budoucnu Fischera ani Zemana vídat neměli. Ke každému připojuji pět.

Ne Fischerovi 1) Byl členem KSČ. Skutečnost, že kdysi vlastnil rudou legitimaci, by nemusela být nutně přítěží. V Komunistické straně Československa bylo přes milion a půl lidí a mnozí tak činili kvůli zachování základních existenčních potřeb svých či své rodiny. Rozdíl spočívá v tom, že Jan Fischer se má stát veřejnou institucí, entitou, která reprezentuje národ, tedy národ po desetiletí trpící gottwaldistickou tradicí. A to skutečně nejde dohromady.

Ne Fischerovi 2) Jeho členství vypovídá o tom, že v něm jako osobnosti nastal zkrat, nastal v něm zlomový okamžik, který rozhodl o dalším vývoji. Nelze vyloučit, že ono morální pokroucení se může opakovat v blízké budoucnosti, pakliže dojde k nějakému tlaku na jeho osobu.

Ne Fischerovi 3) Občané jako nejčastější důvod příklonu k Janu Fischerovi uvádějí jeho důstojné přemostění vládní krize k volbám do Poslanecké sněmovny v květnu 2010. Tento argument má však dva rozměry. Za prvé, po premiérování hrubiána z Valašska by důstojností nejspíš oplýval i strýček Skrblík. Za druhé, v roli ministerského předsedy se stal nástrojem mocichtivých aktérů v pozadí. Stal se loutkou parlamentních stran, především v tahanicích mezi ČSSD a ODS. Nestoudně nečelil korupčním praktikám ministrů Bartáka a Chmiela.  

Ne Fischerovi 4) Často hovoří o svých zkušenostech a konexích na mezinárodním poli, což dokládá zejména ze svého působení ve funkci vicepremiéra Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Ovšem jeho zářijová návštěva Henryho Kissingera a Johna McCaina v USA, kterou provázela aféra o zaplacení novinářů deníku Právo, nesvědčí dvakrát o transparentním vykonávání zahraniční politiky. Tehdy vyjel jako soukromá osoba. Co se bude dít, až se vypraví do ciziny jako hlavu státu? Lépe nevědět.      

Ne Fischerovi 5) Nemá smysl pro humor. Ne že by to byl nejdůležitější faktor, ale prezident bez špetky vtipu a schopnosti si žertem rýpnout sám do sebe, praktiky tolik příznačné pro Václava Havla, bude působit těžkopádně v již tak ustrnulém politickém systému.

* Prezident má hrdě a otevřeně reprezentovat svůj národ, a ne jen technokraticky administrovat místnosti Pražského hradu.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Na řadu přichází i někdejší předseda ČSSD.

Ne Zemanovi 1) Miloš Zeman byl rovněž členem KSČ, po nesouhlasu se sovětskou okupací byl však roku 1970 vyloučen ze strany. Nadto je ještě zatěžkán nemálo prapodivnými kauzami z modernější historie. Společně s Václavem Klausem připravili pro naši zemi epochu tzv. opoziční smlouvy, jejíž oranžovo-modrý odér pociťujeme dodnes. Likvidace politických oponentů prostřednictvím kompromitujících materiálů i nájemných vrahů, vytunelované banky a státní podniky, tajná konta v zahraničí nebo třeba snaha o okleštění Ústavního soudu. Mám pokračovat?

Ne Zemanovi 2) Že se neštítí obklopovat se mafiány a podzemními lotry (viz František Mrázek), vypovídá o jeho vztahu ke státnosti. Byla to přece opozičně-smluvní doba, která nastartovala propojování byznysu s politikou. Teď chce nad vším bdít z pozice nejvyšší. Nenechme se mýlit, lidé se nemění. Zvlášť ne v osobě Miloše Zemana, který by si na Hrad jistojistě přivedl svého věrného aparátčíka Miroslava Šloufa, a vše by jelo nanovo.   

Ne Zemanovi 3) Jakmile někdo zmíní korupční tematiku z jeho minulosti, dostane co proto. Novináři jsou bestie, akademici a studenti společenskovědních oborů žvanilové, jež ničeho nedosáhli. Jeho výsostná arogance nezná mezí a obávám se, že narcismus po „vítězném“ lednu by astronomicky narostl.

Ne Zemanovi 4) Na jednáních s dalšími státníky by nepochybně rozdmýchával pozdvižení (podobně jako ono pověstné zašumění, když vstupuje do sálu plného lidí). Byli bychom ve světě opět vidět. Máme však zapotřebí prezentovat se podobným způsobem jako dosud. Nehovořím zde o konkrétních zahraničně-politických krocích, ale o stylu nekompromisnosti a reformovaného „jájismu“.

Ne Zemanovi 5) Zeman je na rozdíl od Fischera za svůj důvtip nebesky vychvalován. Vždyť on přece dokáže bonmoty rozesmát celé davy tak, že ještě nadto pouráží jemu nepochlebující. Vynikající přednost. 

* Prezident má hrdě a otevřeně reprezentovat svůj národ, a neživit znovuzrozené klientelisticko-podnikatelské sítě a dokazovat druhým, že „stát jsem já“.

P. S.:  Autor prohlašuje, že všechny informace uvedené v textu pocházejí z veřejných zdrojů.