Okradl jsem postiženého člověka

"Jsem šmejd, tak co ode mě čekáte? Okradl jsem postiženého člověka. Vynadejte mi! Řekněte mi, že jsem hroznej, protože to já jsem!"

Jako sociální pracovnice sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s nezletilými dětmi jezdila zpravidla do rodin, které měly nějaké oplétačky s OSPODem. Cílem této služby je podpořit rodiny tam, kde mají slabiny, což se pak nějakým způsobem negativně promítá do života rodiny.

Například neumějí hospodařit s penězi, nemají některé důležité návyky, nevěnují náležitou pozornost dětem, nekomunikují se školou. Ideální by bylo posunout rodiče, neboť jádro problémů je vždy na jejich straně, ale ti o to zpravidla nestojí, proto kromě neustálé snahy pracovat komplexně s rodinou, sociální pracovníci věnují zvláštní pozornost dětem, neboť té se jim od rodiny zpravidla moc nedostává.

Tentokrát přijela na předem domluvenou schůzku do rodiny, ve které se věnovala zejména synovi. Syn, v pubertálním věku, měl problémy ve škole jak s prospěchem tak s chováním. Se sociální pracovnicí si pravidelně povídali obecně o tom, jak jde život, co je nového ve škole, a věnovali se látce, které syn nerozuměl. 

Tentokrát si sednul naproti ní a sesunul se na židli do pololehu. Když se ho zeptala, co je nového, zamyslel se a pak se mu obličej zkřivil do křečovitého úsměvu, ale nic neříkal. Chvíli bylo ticho. "Chceš mi něco říct?" zeptala se ho. Stále se křečovitě usmíval a byla na něm znát jistá nervozita, jako by se nemohl rozhodnout, jestli chce mluvit nebo ne.

"Udělal jsem dnes něco špatnýho asi." vypadlo z něj nakonec a jeho křeč v obličeji ještě zintenzivněla. Oba chvíli mlčeli než ona prorazila ticho otázkou: "Co se stalo?" 

"Sebral jsem ze země stovku a nevrátil ji." řekl a zabodl pohled do země. 

"Nevrátil jsi ji, protože ji nebylo komu vrátit nebo jsi ji nevrátil, protože jsi ji nechtěl vrátit?" zeptala se ho.

"Nechtěl jsem ji vrátit." odpověděl se sklopenými očima. 

Chvíli bylo ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. "Hm. Tak to ti přeji hodně štěstí. Karma je úplně zdarma." zhodnotila ona situaci.

"Jak to myslíte?" konečně odlepil oči ze země a trochu překvapeně se na ni podíval.

"Vyslal jsi tímhle svým činem do Vesmíru energii, že jsi v pohodě s tím, aby si každý bral, co si chce vzít, a ta se ti dříve nebo později vrátí." řekla ona jako by nic.

Zamyslel se a křečovitý úsměv vystřídala nervozita. "Jako že třeba něco ztratím a někdo si to nechá?" začal projevovat nebývalý zájem o konverzaci.

"Nějak tak." potvrdila mu, že to chápe správně.

Ještě chvíli bylo ticho, ale ve vzduchu už bylo cítit napětí, které vyvrcholilo skoro panickým výkřikem. "Já přijdu o svůj telefon!" vypravil ze sebe zděšeně, a aniž by ona stihla cokoliv říct, začala se tam odvíjet mocná hysterická scéna. Mladík vyskočil ze židle, začal kopat do věcí kolem sebe a vyvádět, že nechce přijít o telefon, že je to jediná věc, na které mu záleží a že o telefon přece přijít nemůže?!

Překvapeně ho sledovala. Nechala ho, ať se vyvzteká. Poté co nával emocí odezněl, promluvila k němu. "Takže ty jsi někomu vzal stovku. Vůbec nic o tom člověku nevíš. Nevíš, k čemu ty peníze potřeboval. Bylo ti to jedno, že mu ta stovka bude třeba chybět. Myslel jsi v tom okamžiku jen na sebe a na to, že si za tu stovku budeš moct něco koupit, a teď namísto toho, abys projevil lítost nad tím, co jsi udělal, zase myslíš jen na sebe?"

Díval se skrz ni a jeho pohled jako by v tu chvíli zamrzl někde na zdi za ní. Neříkal nic.

"A je ti jasné, že tímhle přístupem tu energii jen posiluješ?" Zeptala se ho a trochu s obavami čekala, co se bude dít. Bude další scéna nebo práskne dveřmi a odejde?

"Jsem strašnej!" řekl tónem, který naznačoval zklamání. "Cítím se hrozně." pokračoval. "Proč mi nevynadáte, že jsem šmejd? Vždyť já jsem děsnej šmejd." Chrlil ze sebe a pak se na ni podíval, jako by jí tím chtěl dát druhou šanci, aby mu vyčinila.

"Už tě nějakou dobu znám a nemyslím si, že jsi šmejd." řekla mu. 

"Ale já jsem tu stovku ani nevzal. Navedl jsem kamarádku. Nechtěl jsem si špinit ruce. Nechal jsem to udělat ji." sypal to ze sebe. "Vynadejte mi! Řekněte mi, že jsem hroznej!" naléhal.

"Navíc ten člověk byl postiženej. Šel do toho domu, kam chodí mentálně postižený lidi. Jsem šmejd. Okradl jsem postiženýho člověka." Stále přidával další přitěžující okolnosti, jako by ji chtěl přesvědčit o tom, že je opravdu špatný, jako by ji chtěl přimět k tomu, aby to konečně řekla. Zdálo se, že by mu to snad přineslo úlevu.

"Udělal jsi zkušenost." řekla ona namísto hodnocení, kterého se po ní dožadoval. "Cítíš se špatně. Nemáš radost z toho, že jsi našel stovku a utratil ji. Trápí tě výčitky svědomí a strach, že se někdo vůči tobě zachová stejně sobecky jako ses dnes zachoval ty. Třeba ti opravdu z kapsy vypadne telefon, a náhodný kolemjdoucí si ho vezme a zmizí s ním. Bude mu jedno, že pro tebe je ten telefon důležitý. Příště až budeš v podobné situaci, budeš mít znovu na výběr. Můžeš se rozhodnout stejně a nebo se můžeš zachovat jinak s vědomím, že následky svých rozhodnutí si vždy poneseš sám. To, jestli jsi dobrý nebo špatný, není věc názoru. O tom rozhoduješ ty sám svými činy a jen ty za to neseš plnou odpovědnost. Je jedno, co druzí říkají. Jen ty víš, kdo jsi." Pak zavládlo hrobové ticho. 

"Rozuměl jsi tomu, co jsem ti řekla?" zeptala se po nějaké době, když už zase mlčeli celou věčnost.

"Jo, rozuměl." odpověděl jí. Už se křečovitě nesmál a neležel na židli. Zpříma se jí díval do očí a zpříma i seděl. "Děkuju." řekl trochu unaveně.

"I já tobě děkuji." odvětila mu ona.

Znovu se na ni překvapeně podíval a pak se ušklíbl se slovy: "A za co jako?"

"Za tvoji důvěru. Chtělo to odvahu se svěřit s něčím takovým a taky důvěru. Vážím si toho." 

Je snadné dát někomu nálepku, a speciálně děti z "problémových" rodin dostávají nálepky velmi často. V jejich případě je nálepkování o to nebezpečnější, protože se s nimi o tom nikdo moc nebaví. Rodiče jim toho předali málo, neboť sami neměli odkud brát. Škola a lidé zvnějšku na nich zpravidla vidí jen to špatné. Ty děti pak na sebe slyší převážně negativní hodnocení, se kterými se často postupem času ztotožní. "Jsem šmejd, tak co ode mě čekáte?" Vlastně se stanou tím, co v nich lidé od začátku viděli. Přijmou roli, která se jim nabízí.