Poslední dny jsem si několikrát sáhla až na dno svých sil. Sešlo se toho mnoho najednou. Vážné onemocnění mojí mamky. Bouřlivý průběh puberty mé dcery. No, a k tomu všemu přišlo ještě stěhování.
Přestože to bylo období neskutečně fyzicky i psychicky náročné, což na sobě stále pociťuji, neboť jsem zatím ještě nestihla zregenerovat, svým způsobem to byla jízda, díky které jsem dostala možnost si ověřit, jak na tom aktuálně jsem, co se týká zvládání životních výzev. Člověk nemusí cestovat do Himalájů nebo se pouštět do podobných akcí, aby otestoval a posunul své hranice.
Zpětně tam vnímám okamžiky, kdy jsem se ze svých sil vydala příliš, a nemuselo to úplně tak být, kdybych bývala měla koule na to celé to pustit bez ohledu na termíny, které tam vyvstaly, neboť i termíny jsou jen termíny, a je to zase hlava, která se nás snaží přesvědčit o tom, že vše je třeba stůj co stůj stihnout v termínu. V reálu by se ale zase tak moc nestalo, kdyby se to nestihlo. Jde jen o to neskákat hlavě na špek a za každé situace věřit v dobrý konec. On je totiž vždy dobrý, jen my to často z našeho úhlu pohledu máme problém uvidět.
Do této fáze ale teprve spěji, kdy bez obav cokoliv pustím. Jsem na cestě, a tak se raduji z toho, jak jsem to celé zvládla, jsem vděčná za to, jaké to je, a zároveň i vidím prostor kam dál růst. Je stále na co se těšit.
S odstupem těch pár dní mi to teď zpětně přijde, jako bych hrála počítačovou hru. Přišla výzva, zdolala jsem ji, přišly dvě další, postavila jsem se jim. Stále chodily další a další věci, a já věděla, že se tomu nesmím poddat. Nesmím uvěřit tomu, že je něco špatně, nesmím podlehnout dramatům, což se téměř v každé té lekci nabízelo. Cítila jsem, že nemám do svých záležitostí zatahovat nikoho jiného, že si tím vším mám projít sama, a tak se taky stalo.
Přiznávám doping ve formě obejmutí od přítele, když jsem potřebovala nabrat dech. „Jak to děláš?“ ptal se mě, když viděl, co se na mě všechno navalilo, a jak se tím prokousávám jako ledoborec tlustým ledem. „Každý jiný by už dávno odpadl?“
Já vím, dřív bych taky nejspíš odpadla, těžko říct zda dřív fyzicky nebo psychicky.
Díky bohu za průpravu z fitka, protože jinak bych ve zdraví nemohla přežít to, co jsem absolvovala v uplynulých dnech. Těch těžkých věcí, co jsem odtahala. Ještě že mám z posilky natrénovaný mrtvý tah a umím bezpečně zvedat těžká břemena. Ty hodiny dřiny, kdy už jsem mlela z posledních sil, a přede mnou bylo ještě nekonečně mnoho úkolů, které bylo třeba zvládnout, protože jsem měla nasmlouvané řemeslníky. Díky za mé úžasné tělo a dobrou fyzickou kondici. Díky za náročné tréninky, které mě naučily zatnout zuby, když je třeba zdolat kopec. Objevila jsem v sobě velkou sílu a jsem za ni neskutečně vděčná.
I hlava byla samozřejmě potřeba. Bez ní by se to nedalo například v situacích, kdy jsem ve tři ráno poté, co jsem za sebou měla už skoro 20ti hodinovou šichtu, běhala ode dveří ke dveřím a potřebovala jsem vylovit vždy ten správný klíč nebo srovnat věci do přepravek a pytlů tak, abych je v té hromadě našla, až je budu potřebovat.
Nicméně bez toho, aniž bych měla odpracováno s myslí, to co mám, bych to asi mohla zabalit i se svým namakaným tělem a svojí odolnou hlavou. Nezáleží na inteligenci, pokud jde o destruktivní myšlenky. Okupují vždy naše slabá místa a počkají si na okamžik, kdy jsme nejzranitelnější. Přikradou se v nestřeženém okamžiku, aby si s námi zahrály hru: Ustojíš to a nebo spadneš?
Myšlenky, že něco nezvládnu nebo že něco nevyjde, jsem nechávala skrz sebe jen projít stylem: Vnímám, že tu jste, cítím, co ve mně máte tendenci spustit, díky, že přicházíte jako připomínka mého starého já, které se všeho obávalo, nevěřilo si, připadalo si neustále ohrožené a mělo sklony k tomu vše vidět dramaticky, vnímám vás a respektuji. Na druhou stranu už ale také vím, kam jdu, a vím, že tam dojdu. S tím vědomím jsem je pak s vděčností mohla propustit.
A tak jsem dokázala, že moje hlava pracovala pro mě, nestavěla se proti mně, jen mě občas zkoušela, jak pevná jsem ve svých postojích, což jsem poměrně úspěšně dokázala přečíst, i když musím přiznat, že čím více únava rostla, tím to bylo náročnější. Na druhou stranu mám ale také vypozorované to, že když není energie, tak ani hlava nic moc neprodukuje, nemá na to sílu. Přepne se do nouzového režimu, ve kterém zajišťuje jen to nezbytné, takže když už jsem pak mlela opravdu z posledního, tak hlava na tom byla dost podobně.
S Vesmírem jsme odehráli dobrou partii. Byla to jízda! Střídali jsme se. Chvíli se staral o běh věcí on a chvíli zase já. V tom zběsilém zápřahu se mi přání, která jsem vyslala nahoru, plnila neskutečnou rychlostí, nejspíš proto že jsem neměla prostor jakkoliv si je blokovat. Prostě jsem si zapřála a ponořila jsem se zpět do procesu, ve kterém jsem byla plně přítomná. Jinak to ani nešlo. Nebyl prostor na nic jiného, a tak nevznikly překážky. Splnění našich přání si vždy blokujeme jen sami. Když jim nestojíme v cestě, splní se.
Čas jako by se zastavil, a chvílemi jsem měla pocit, jako by můj život byl promítán na plátno, na které já se dívám a vidím na něm samu sebe v roli, kterou aktuálně hraji. Abych to celé zvládla, nezbývalo než dát tomu ze sebe úplně všechno. Plnou koncentraci, maximální nasazení a důvěru, že vše klapne tak, jak má.
A tak se stalo. Ne, že by se tedy moje maminka zázračně uzdravila a puberta mé dcery náhle skončila, to teprve přijde, ale už bydlíme. Zvládli jsme to. Já a Vesmír.
