Dřít a dřít se dá naprosto odlišně

Když dva dělají totéž, nikdy to není totéž. Je to dáno jednak tím, že jsme každý jiný a jednak tím, že každý děláme věci s odlišným záměrem, a od záměru se vše odvíjí.

V pátek jsem si báječně popovídala s jedním pacientem, který je u nás nový. Je to osmdesátiletý pán Ing. CSc. Celý život se zabývá technikami opracování tvrdých a křehkých materiálů, často jsou jimi kameny/drahokamy. Vědeckému bádání se stále věnuje. Je to jeho vášeň. Kdo měl někdy tu čest potkat zapáleného vědce, tak si možná všiml, jak je takový člověk zcela pohlcený tím svým tématem. Žije tím. Je to celý jeho svět. Přesně tak to má i tenhle okouzlující pán.

Kromě toho, že celý život vědecky bádal, což je samo o sobě náročná disciplína, věnoval se i sportu. Prozradil mi, že se zúčastnil i ironmana. Vzpomínal na to, jak byl s manželkou domluvený, že na něj na určitém úseku trasy bude čekat s občerstvením, ale nějak se špatně pochopili, a ona na smluveném místě nebyla. Musel tedy závod absolvovat nejen bez občerstvení ale i bez vody. Přiběhl vyčerpaný ale spokojený. A já jsem přesně věděla, o čem mluví. Celkově jsem si dost rozuměli. :-)

Před dvěma měsíci jsme propusitili pacientku ve věku 73 let, která byla po těžkém úrazu hlavy. Ve svém věku stále aktivně sportuje. Běhá, jezdí na kole, je horolezkyně. Úraz se jí stal na kole. Nezjistila se příčina. Jednou z příčin mohla být mozková příhoda, ale to je pouze hypotéza. V plné rychlosti při jízdě z kopce narazila do garáže. Měla těžký úraz hlavy. Stalo se jí to loni v létě. U nás nyní byla na rehabilitaci. V neděli jsem jí na své vyjížďce na kole potkala. Sjížděla jsem poměrně prudký kopec do Dolního Dvora a ona proti mně do toho kopce běžela. Běžela-li z domova, tak musela mít už minimálně 10 km v nohách spíš víc, ale ono už jen vyběhnout tento jeden kopec, který opravdu strmě stoupá, musí být samo o sobě dost náročné. Pro mě by bylo. Brzy to vyzkouším. ;-)

Před dvěma měsíci od nás odcházel také pacient, vyznavač extrémních sportů a držitel rekordu ve sjezdu ze sjezdovky. Při extrémních sportech se mu nikdy nic vážného nestalo a pak si způsobil vážný úraz mozku, když při ořezávání větví spadl ze žebříku. Prognózy nebyly vůbec příznivé. Nicméně on měsíc poté, co od nás odešel, byl lyžovat v rakouských Alpách. A není to tak, že by se jeho stav zázračně vrátil do původního stavu. To štěstí neměla ani paní, o které jsem psala o odstavec výše. Nicméně jejich vášeň pro sport je tak velká, že by jim život bez toho nedával smysl. Někdo jiný by s tím sekl, oni se nevzdávají a dál budou usilovat o své maximum, i když už je úplně jinde než bývalo.

Co tím chci říct? Třeba to, že když jsem se nedávno málem sedřela při stěhování, tak já jsem to vlastně nevnímala jako nějakou prudu. Těžké to bylo, musela jsem se zapřít, protože už jsem se dotýkala různých svých limitů, ale měla jsem jasný záměr. Možná proto jsem neuvěřitelně rychle zregenerovala. Nevnímala jsem to jako něco, co mě obtěžuje. Těšila jsem se do nového bytu a věděla jsem, že ta dřina prostě za to stojí. Budu konečně ve svém. Budu si to moct udělat tak, jak já chci, protože to bude moje. Věděla jsem, že ta dřina je prostě jen součástí mé aktuální cesty, ale protože jsem nešla z nějakého musu, ale šla jsem tam, kam jsem chtěla, tak to prostě bylo jiné. Náročné ale zároveň uspokojivé, stejně jako když vědec neúnavně bádá a sportovci přes bolest překonávají své limity.

Když ale člověk dře, protože věří, že musí nebo že by měl, a není za tím ta radost, tak ho to dříve nebo později semele, to je jasné. Postupně si ho to bere kousek po kousku, až ho to celého pohltí, a takový člověk je pak unavený a nešťastný, zpravidla vyhoří a je velmi těžké se z tohoto bodu někam posunout, protože nezbyla síla, ale hlavně to „proč“ vůbec nefunguje jako motor, protože za ním není radost. A to je právě ta síla záměru.

Moje mamka o mně často říká, že jsem sebemrskač. Já jsem to dřív neměla ráda. Přišlo mi to nelichotivé tvrzení. Teď už to neřeším, co o mně lidé říkají, protože ono to vypovídá více o jejich postojích než cokoliv o mně, a tak to ponechávám bez komentáře.

Každopádně určitá bolest je mi uspokojením. Ve fitku jsem známá jako dříč a nedělám to z jiného důvodu než že mě to prostě uspokojuje. Nedávno jsem to někomu popisovala, že si na začátku tréninku připadám jako závodní kobyla, která je ve startovacím bloku nadržená na start. Trenér odstartuje kruháč a já mám, řečeno obrazně, černo před očima a už vidím jen ty výzvy a jdu do nich s totálním nasazením. Kdybych tomu totiž nedala ze sebe úplně vše, nebavilo by mě to. Lidé, co se mnou chodí cvičit, občas mají tendenci si ulevit, což je v pořádku, neboť každý jsme nastavený jinak. Za mnou trenérka chodí a naopak mi přidává, protože už mě odhalila, co jsem zač. Já si to prostě potřebuji udělat těžké.

Stejné to mám i na kole. Ve středu jsem si řekla, že to jen tak zkusím, jak na tom to moje tělo je po tom stěhovacím maratonu, co mám teď za sebou. Zjistila jsem, že mi to jede, a tak dokud to šlo, tak jsem si dávala jeden náš zdejší kopeček za druhým. Výsledkem bylo 70 km s převýšením 1520 m.

Dnes jsem jela od našich krásných kopců na druhou stranu směrem do kraje. Jela jsem navštívit mamku. To jsem zase jela jako urvaná ze řetězu, protože jak jsem z těch našich kopců vytrénovaná, tak po rovině mi to prostě jede. A zase to byla dřina, protože jsem prostě jela na hranici svých možností. No, po cestě zpět jsem se chytla skupiny německých gravelistů. Tedy oni se nejdřív pověsili na mě. Stále jsem čekala, kdy mě předjedou, tak při nejmenším měli rychlejší stroje a vypadali dost nabušeně, ale oni pořád nic. Po chvíli mi proběhlo hlavou: no, to teda ne ne ne, kluci německý, já vás přece na horském kole nepotáhnu. ;-) Tak jsem si zastavila a nechala jsem je, ať si jedou. Vlastně mě v tu chvíli ani nenapadlo, že mám šanci udržet s nimi tempo, jenže pak jsem sedla na kolo a velmi rychle bez sebemenších potíží, aniž bych se o to nějak zvlášť snažila, jsem si je docvakla, a tak jsem se za ně pověsila. Pak mi vyjadřovali uznání, když jsem se od nich odpojovala s tím, že jim děkuji za spolupráci, a že já už jsem doma. A to kluci ani netušili, že když se objevili, měla jsem už velmi svižných 65 km v nohách. S nimi jsem ujela dalších 17 km. A zase to byla dřina ale krásná. Užila jsem si to a domů jsem se vrátila příjemně unavená a spokojená. Jak s oblibou s přítelem říkáme, a dušička má zase pokoj. ;-)

Jinak teď samozřejmě velmi ráda sleduji Giro a jsem fanynkou Tadeje Pogačara. Ten se taky nadře a ti jeho tahouni snad ještě víc. Bolí je to, není možné aby ne, a přesto do toho jdou každý den znovu a znovu. V únoru jsem zase měla to štěstí, že jsem v Táboře na MS v cyklokrosu viděla jet naživo Mathieua van der Poela. Člověku se až tají dech a moje srdce tančí, když tohle vidím. Jak já jim rozumím. ;-)

Když člověku dřina dělá radost, tak nevadí, že se dře. I přes únavu ho to vlastně nabíjí a žene ho to dál. Má tam to svoje „proč“, pro které to dělá, touhu či vášeň, která ho žene. Důležité je ale při tom nezapomínat, že to může i ze dne na den skončit. Život je v tomto směru nevyzpytatelný, a aby nás naučil všemu, co ještě neovládáme, může nám klidně také všechno vzít, a tak je třeba děkovat za všechno to, co zatím můžeme, protože je to velký dar. I dřina je dar, když je za ní to naše téma, které je naší podstatou, naší esencí.

A tak děkuji za všechny výzvy, jejichž zdolávání mě činí spokojenou a šťastnou a děkuji i za to, že mám při tom všem ještě i energii a chuť na psaní. ;-) A dušička je zase spokojená. :-)

JednoDuše jsem