Na bikiny si pořád ještě troufám

Spokojenost je schopnost přijímat věci takové, jaké jsou. Není reakcí na to, co prožíváme, ale vkladem, který do prožívání sami dáváme. Je to náš pohled na svět, na situace, které se nám dějí v životě, a hlavně na sebe samé.

Vydala jsem se po delší době do fitka. Nějakou dobu mě tam neviděli, protože když je hezké počasí, raději jsem venku, takže zpravidla chodím na kolo nebo na delší procházky do přírody.

A tím hezky ani nemyslím, že musí svítit sluníčko. Může klidně pršet a může klidně foukat a může být i chladněji, ale je to takové to hezké jarní, letní či podzimní "nevlídno". To mám ráda. Tolik pro dokreslení situace. Ve fitku jsem nebyla dost dlouho, protože z mého pohledu je venku vlastně skoro pořád hezky. ;-)

Mám ráda i zimní "nevlídno", ale zase na kolo už to pak není, zimní boty na kolo nemám, takže dokud se nedá jít na lyže, tak mi nezbývá než jít do fitka. 

Když tak o tom přemýšlím, tak mi vlastně ani tolik nevadí "nevlídno" jako tma. Ta mě teď v poslední době párkrát zaskočila tím, že jsem nebyla připravená na to, že se setmí tak brzy. Jako na procházce je to v pohodě, v rámci prevence tvrdého čelního nárazu dám ruce před sebe a můžu jít i potmě, ale na tom kole to s rukama před sebou fakt nezvládnu. Dát ruce před sebe na kole, tak letím nahned. ;-)

Tak se mi nedávno stalo, že jsem v celkem velké rychlosti z kopce zavadila levou stranou řídítek o překážku, kterou jsem ve tmě neviděla, a přestože mám tretry zacvaknuté do šlapek, tak jsem z nich tím nárazem vyletěla jako neřízená střela, vyšvihla jsem dokonalé salto letmo přes řídítka a skončila jsem jako chrobák na zádech.

No, neměla jsem jedinou odřeninu, jen na stehně si mi udělaly dvě mini modřinky, které vůbec nestály za řeč. Dva dny jsem se tedy necítila úplně ve své kůži, měla jsem tělo takový celý nějaký otřesený. Připadalo mi jako když není moje, ale na ten věk super výdrž. Nic nekřuplo, nic neprasklo, nic se nezlomilo. Lehce zablokovaná záda jsem měla. Toť vše.

Telefon dopadl podstatně hůř, ten to nevydržel. Měla jsem ho v batohu na zádech, na který jsem spadla celou vahou svého bezvládného těla. Byla to pro něj asi rychlá smrt. Trochu jsem truchlila. Mívám k věcem, které mi slouží, osobní vztah. Měla jsem ho ráda, ale už nějaký čas byl zralý na výměnu, tak jsem mu poděkovala za jeho věrné služby a vyrovnala jsem se s tím docela rychle.

I jsem měla silné podezření, že k té nehodě došlo kvůli tomu, že se někdo nahoře už nemohl dívat na to, jak se s tím telefonem pořád trápím a stále se nemám k tomu, abych si koupila nový. Tak teď už nebylo zbytí. 

Ale zpět k tomu fitku. V tom mezidobí, co jsem tam nebyla, přišla nová cvičitelka. No, zpočátku tréninku jsem chvíli přemýšlela, že se na to cvičení vykašlu, sednu si a budu se na ni jen dívat jako v divadle. To jako není fér tohle. Ta holka má tělo jako vysoustružený. Normálně umělecký dílo to je. To má člověk úplně chuť si sáhnout. Ten oblý pevný zadek v kontrastu s tím vosím pasem. Každý sval na jejím těle je vyrýsovaný do nejmenšího detailu tak, že by se na ní ty svaly daly vyučovat. Nádhera. 

Vybavila se mi pohádka Panna a netvor. Taková ta scéna, kdy panna osamělá ve zpustlém zámku objeví místnost, ve které jsou sochy lidí. A ona toužíc po kontaktu s člověkem s takovou radostí, něhou a láskou ty sochy hladí a užívá si té dokonalosti lidských těl. 

Ona ta naše nová cvičitelka soutěží v takových těch fitness soutěžích, kdy v bikinách ukazuje ty své vypracované svaly. Jako paní dokonalá ve mně dnes tak trochu záviděla, to jako otevřeně přiznávám. "Já chci taky takový tělo!" křičelo něco ve mně. "Na to zapomeň!" řeklo ego. "Je o 20 let mladší a hlavně bude o dost disciplinovanější." dodalo chladně. A co si budeme, mělo pravdu. Ani jsem se výjimečně nehádala.

Trénink jsem nakonec dokončila se ctí. Cvičitelce jsem oznámila, že přestože cvičení se mi líbilo, příště si rozmyslím, jestli budu cvičit a nebo se budu jen dívat, protože obojí najednou nezvládám s takovou pozorností, jakou by si to zasloužilo. Smála se a říkala, že s tím nemá problém, a ať se zařídím ke své spokojenosti. Co více si přát? ;-)

Po cestě z fitka domů jsem dospěla k závěru, že jako je to moc hezký takový vypracovaný pevný tělo, no, ale že zase by bylo fajn zůstat oběma nohama na zemi. Disciplína není moje silná stránka. Příroda moje tělo teď už povede spíš opačným směrem než k pevnosti. Zákon gravitace ke mně bude čím dál nemilosrdnější. Mladší už asi nebudu. 

S přihlédnutím ke všem výše zmíněným skutečnostem jsem nakonec musela zkonstatovat, že jsem vlastně spokojená. Mám úžasné, zdravé 46leté tělo ve slušné kondici, které se jen tak z něčeho nesesype, a mým jediným záměrem pro příští dny, měsíce a roky je cítit se v něm dobře, což se děje. Je to dar a já jsem za něj z celého svého srdce vděčná.

A příště budu cvičit, samozřejmě. ;-)

A v tom tkví kouzlo spokojeného života být spokojený s tím, co mám už teď v tuto chvíli, stanovit si záměr, který je v souladu s mým nastavením, a pak se nechat životem vést k jeho naplnění, jenže tak my to zpravidla neděláme.

Většinou si klademe podmínky které musí být splněny, abychom my pak mohli být spokojeni. Stojíme pak nad sebou s bičem, děláme si ze života peklo, tlačíme na pilu, a střídá se u nás euforka s frustracemi, podle toho jestli se nám zrovna daří plnit nebo ne. A ve finále, i když se nám podaří svůj cíl naplnit, ani si to náležitě neužijeme, a už se ženeme za novým cílem. 

Honíme se jako psi za vlastním ocasem. Jsme stále zaměřeni do budoucnosti na něco, co možná ani nikdy nenastane, namísto toho abychom si užili to, co máme už teď. Kdy jindy by nás to mělo trknout více než v pohnuté době jako je ta současná, že nemusí být už žádné zítra, a proto je třeba být spokojený už dnes?!