Už někdo vyrábí žluté hvězdy s nápisem Jude?

Média zveřejnila ne až tak překvapivou informaci, že ve Skandinávii při 81. výročí Křišťálové noci byly zhanobeny židovské hřbitovy a na ulicích se objevily hákové kříže a Davidovy hvězdy.

Dle všeho šlo o koordinovanou akci, která se odehrála jak ve Švédsku, tak i Norsku a Dánsku. Židovští obyvatelé našli na svých poštovních schránkách samolepky Magen David (šesticípé hvězdy) s nápisem Jude, věrné kopie nášivek, které museli nosit před zhruba 80 lety někteří spoluobčané, kteří nesplňovali kritéria "správného" genetického původu. Svastikou byly pomalovány památníky holocaustu a poničeny macevy zemřelých.

80 let není tak dlouhá doba. V roce 1943, kdy i v relativně klidném Dánsku začalo hrozit, že tamější Židé poputují stejně jako jejich méně šťastní rasově příbuzní v ostatních částech Evropy do vyhlazovacích táborů, dánští občané pomohli své židovské komunitě uprchnout do neutrálního Švédska. Jen díky těmto krokům nepotkalo dánskou židovskou komunitu zničení a válku nepřežilo "jen" 70 židů ze zhruba 450, kteří byli na konec deportováni. Necelých 8 tisíc - prakticky celá židovská obec - byla tímto krokem zachráněna. Tato událost byla oceněna udělením medaile "Spravedliví mezi národy". Jelikož se toto vyznamenání uděluje konkrétním osobám a nikoli skupinám, je Dánsko s oceněnými 22 jedinci daleko vzadu třeba za naší republikou. Jejich čin byl však v kontextu doby výjimečný a vysoce efektivní.

V současné době  žije v Dánsku maximálně 6400 Židů, ve Švédsku je to zhruba 3x více. Z hlediska celkového počtu všech obyvatel obou zemí jde o zlomky procent. Tito lidé rozhodně nejsou nijak agresivní vůči majoritní společnosti, nikomu nevnucují své pojetí světa, jsou nepochybně spíše uzavřeni do svých komunit. A to na rozdíl od jiných nově příchozích v poslední době, jejichž příliv a obtížnost až nemožnost integrace tyto země přestávají zvládat. 

Nabízí se základní otázka. Proč? Komu a proč vadí natolik, že je schopen připravit v den pro Židy tolik traumatický cílenou a koordinovanou akci, v níž je nepokrytě navazováno na období šoa. Opravdu si tito jedinci myslí, že pokud by tato promile jejich spoluobčanů "zmizela", bylo by v jejich zemi lépe a radostněji? Je historická paměť opravdu natolik krátká, že je třeba nového ponaučení? 

Jednou z možných příčin je celoevropská nechuť k existenci státu Israel. S čestnou výjimkou naší země je Evropa zachvácena mesianským syndromem vůči palestinským Arabům v Gaze a v Judei a Samaří, kam jdou značné finanční částky, jež - jak bylo mnohokráte prokázáno - nekončí u těch potřebných, ale v kapsách předáků organizací ovládajících Gazu a palestinská území na tzv. Západním břehu. Nikdo nepochybuje, že miliardy eur neslouží také k nákupu raket, budování tunelů a odpalovacích ramp. Stejně jako k financování návštěv jistým jedincům, jejichž jediným činem bylo vraždění nevinných civilistů, včetně žen a dětí.

Vypouštění necílených raket z pásma Gaza, jež mají jediný účel a to pozabíjet kohokoli - tedy i Araby - ve státu Israel, vypouštění zápalných balónů, které ničí jak úrodu, tak i pracně vysázenou vegetaci tam, kde byla ještě před pár desítkami let jen poušť atd., je bráno jako jakýsi normativ, o kterém se zpravidla v médiích nic nedozvíme. Na druhé straně stačí, když voják IDF použije nepřiměřeného obrany vůči někomu, kdo po něm hází kameny či zápalné láhve a je z toho pomalu první zpráva v evropských médiích. Poslední výrok evropského soudu o zákazu označování výrobků etiketou "made in Israel" z židovských osad v Judei a Samaří je jen takovým malým doplněním uvedeného. 

Toto jistě přispívá v hlavách méně přemýšlejících k tomu, aby zpočátku nalepovali na poštovní schránky žluté hvězdy. Odtud je pak jen malý krok k tomu, aby se v jejich rukách místo samolepky objevil kámen nebo nůž. 

Má-li Evropa přežít, musí bezpodmínečně chránit tyto minority a důsledně mýtit pověry a předsudky. Nebát se poukazovat na poměrně nedávnou historii, nazývat správnými pojmy to, co se v ní odehrálo a zejména si vzít ponaučení z toho, co se může stát, když se některá skupina občanů začne považovat za nadřazenou. 

Nebo bude opravdu třeba prožít si vše zas a zase?