Karin Lednická „Šikmý kostel I.-III.“ (recenze)

Dle mého jde o dílo, které je v české literatuře naprosto ojedinělé a bude patřit do jejího zlatého fondu. Před autorkou je třeba hluboce smeknout.

Vydáním třetího dílu, mapujícího léta 1945-1961, se uzavírá mimořádně kvalitně zpracovaná trilogie, začínající sklonkem 19. století a končící jistým vydechnutím po zmírnění komunstických represí 50. let století dvacátého.

Sledujeme osudy rozvětvené rodiny, žijící v dnes již neexistující Karvinné, která je po celou dobu příběhu vláčená obdobím první světové války, spory o česko-polské pohraničí po jejím skončení, hospodářskou krizí 30. let, nastupujícím nacismem a polským nacionalismem s vyhnáním českých obyvatel z Těšínska Poláky, druhou světovou válkou a začátkem budování socialismu po jejím skončení s komunistickým útlakem.

Autorka díky dokonalé přípravě v archivech, rozhovorů s pamětníky i odborníky na hornictví, historiky Polska a České republiky, velmi věrně nastiňuje dobu, v níž rodina Pospíšilů, Žebroků a dalších prožívají své nesnadné životní příběhy. Doba, která byla v mnoha ohledech vymknuta z kloubů, kdy motiv šikmého kostela, který hrozí zřícením, je vlastně metaforou celého děje všech tří dílů knihy. Postavy příběhu rovněž mnohdy balancují na šikmé ploše, mnozí to nepřežijí, jiní ano s jizvami na duši i těle. Psychologie postav je silnou stránkou celé trilogie a svědčí pro to, že nejen hisotrickou přípravu, ale i tuto stránku autorka pojala velmi odpovědně.. V závěru III. dílu Karin Lednická popisuje nedávnou minulost, kdy byla nařízená demolice zastavena úsilím jednoho nepříliš známého kněze. V kraji, kde mělo být pohřebno úplně vše, je to jediné, co zbylo – šikmý kostel sv. Petra z Alkantary , zatímco stará Karvinná již nenávratně zanikla.

V knize jsou velmi často figurují i skutečné postavy oněch časů, na konci je některým věnována samostatná stránka s popisem jejich osudu. A to jak těch, kteří si přes tsunami doby udrželi svůj charakter (za což začasté pykali), tak i těch na opačné straně. Málokomu již něco řekne jméno Drahomíra Koldera, komunistického papaláše, který je jako jeden z 5 vlastizrádců podepsán pod tzv. zvacím dopisem roku 1968. I on má své místo jak v příběhu, tak i databázi.

Rozsah trilogie je úctyhodný, román má cca 1500 stran a je třeba jej číst souvisle, neboť počet postav a zápletek je natolik pestrý, že při větších pauzách se může smysl příběhu a postoje jednotlivých hrdinů zamlžit. Při pečlivém čtení však zjistíme, že v románu není ani slovo navíc.

V naší literatuře je podobných knih poskrovnu. Pamatuji román Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu (1957), který rovněž popsal část naší historie v rozsáhlé pentalogii, která byla posléze zfilmována do přitažlivé televizní podoby. Jsem si jist, že i román Karin Lednické by si podobné zpracování zasloužil. A to jak pro svou historickou cenu (jen málokdo zná dobře dějiny kraje, o který nikdy nikdo nejevil zvláštní zájem a je doposud považován za jakousi ztracenou vartu se zkrachovalými existencemi) tak i pro psychologickou drobnokresbu postav, jež jsou velmi věrohodné a jímavé.

Doporučuji všem, kdo se chystají na dovolenou, kde bude přehršle času na čtení a nikdo je nebude rušit.