Rudý sliz

Pořad ČT Události dne 15.10.2019 přinesl dvě zprávy, které kouzlem nechtěného mají vzdor dlouhému odstupu času shodného původce.

Ústavní soud České republiky definitivně uzavřel nechutnost zvanou zdanění tzv. církevních restitucí. Kdokoliv, kdo jen trochu sleduje dění v našem státě ví, o co šlo. Zločinný komunistický režim ukradl a znehodnotil majetek církví a kongregací, rozvrátil duchovní život v našem státě a internoval, vyhnal ze země či usmrtil řadu kněží a členů řádů. Způsobil nenahraditelné škody jak na majetku, tak i na všeobecné morálce, prověřenou staletími, aby ji nahradil morálkou budovatele komunismu, což se mimo jiné ukázalo na "budování" koncentračních táborů pro ty, kteří ji tak úplně nesdíleli. 

Těžce schválený zákon aspoň částečně nahradil majetkovou újmu, která byla nepochybná. Přesto se našla většina poslanců, kteří - slovy soudce zpravodaje - porušili hned první článek Ústavy naší republiky, kde se hovoří o úctě k právům a svobodě člověka a občana. To, že pro tento zákon zvednou ruku členové zločinecké organizace komunistů se dalo předpokládat, stejně jako u poslanců SPD, kde je hladina intelektu hluboko pod celostátním průměrem. Zaráží to však u poslanců ČSSD a ANO, kde by člověk čekal aspoň náznak samostatné rozvahy nad tím, jestli náhodou nezvedá ruku pro právní paskvil. Miroslav Kalousek je správně označil za hanebníky.

Druhá zpráva byla o zahájení soudu s několika příslušníky StB, kteří se realizovali v akci Asanace. Ta měla ze země vyhnat ty, kteří - jak již uvedeno výše - nesdíleli onu morálku budovatele komunismu. Metody soudruhů byly velmi vynalézavé. Vratislavu Brabencovi sdělili informaci, že mu unesli dvouletou dceru. Zinu Freundovou přepadli a ostříhali jí vlasy, Pavla Zajíčka přivázali k topení, aby jej mohli lépe mlátit, Vlastovi Třešňákovi pálili ruce. Stanislava Devátého svlékli do naha a pustili na něj psy. Janu Miklušákovou -Netopilovou unesli za Prahu a vyhrožovali ji zastřelením. Profesor Patočka zemřel krátce po jejich mnohahodinovém výslechu. Těch případů je celá řada a naštěstí jsou dohledatelné. 

Díky televizi jsme mohli krátce pohlédnout do tváře třem soudruhům, velmi dobře vypadajícím starším pánům. Soudruh Kopinec sdělil na mikrofon, že on si už nic nepamatuje (vždyť to bylo tak dávno). Správně to označil historik Jan Blažek, že jsme v tu chvíli viděli "banalitu zla". Úplně stejnou, jako po válce slýchávali soudci z úst těch, kteří si rovněž "nemohli vzpomenout", případně "plnili rozkazy". Soud nyní bude po dlouhé měsíce zjišťovat skutkovou podstatu oněch činů, které soudruhu Kopincovi  a jeho druhům vypadly z paměti. Jistě jim nebude teď ani později krácena výsluhová penze, neboť poctivě a dlouhodobě sloužili zájmům republiky. A to na rozdíl od těch, kteří díky jejich aktivitě nemohou prokázat výdělečnou činnost (byli přece v zahraničí) a jejich důchod bude v porovnání s estebáckou pensí směšně malý.

Obě události mají dva společné jmenovatele. Prvním z nich je zločinnost komunistického režimu. Je třeba jim to stále připomínat a důsledně v diskusích trvat na tomto pojmu, protože si soudruzi na některé jejich historické konotace "nemohou vzpomenout" a otravují společnost jen svou přítomností. Jak se vyjádřili, poženou rozhodnutí našeho Ústavního soudu k  evropským institucím. Termín chucpe je k jejich konání velmi zdvořilý. Druhým jmenovatelem je nedůslednost. To, že se lidské zrůdy dostávají k soudu až po 30 letech od změny režimu, je tragickým omylem našich dějin. Vůle k jejich trestu - a tedy i jednoznačnému vzkazu do budoucnosti - je již malá a pro současnou společnost málo zajímavá. Dokladem budiž "přednáška" Alojze Lorence (šéfa StB) na akademické půdě University Karlovy. 

Rudý sliz poskvrnil naši společnost nejspíše více, než jsme si ochotni přiznat.