Práskal pan Cyril Hoschl nebo ne?

V poslední době se objevily protichůdné informace o vztahu předního českého psychiatra prof. Cyrila Hoschla se Státní bezpečností. 

Publicistka, spisovatelka a režisérka Monika Le Fay uvedla na svých blogových stránkách rozhovor s Miroslavem Vodrážkou (/badatelem ÚSTR, zabývající se totalitní minulostí). Ten tvrdí, že v roce 1984 na Cyrila Hoschla založila StB svazek s označením KTS (kandidát tajné spolupráce) s krycím jménem Vrba.  Důvodem byla jeho známost s některými členy disentu, kteří byli současně jeho pacienty a jejichž zdravotní stav - zejména ten psychický - byl pro Státní bezpečnost důležitým dokladem. Cyril Hoschl jezdil v té době i do zahraničí a mohl mít kontakty i na lékaře - emigranty. 

Dle téhož svědectví byl profesor Hoschl získán o rok později jako agent s krycím jménem Jakub, který však odmítl podepsat písemný závazek a tak se dochoval jen záznam bez jeho signatury. Spolupráce byla údajně ukončena v roce 1989 a to ze strany StB pro nezájem o informace.

Odkaz na článek je zde

Petr Kamberský ve svém článku pro Lidové noviny nazývá současné tažení vůči profesoru Hoschlovi  lynčem. Uvádí, že se nikdy nenalezl jak podpis pod vázacím aktem, tak ani jediná zpráva, kterou by pan Hoschl podepsal. Po revoluci se nenašel jediný záznam, jenž by dokladoval jeho aktivní činnost, například informace o psychickém rozpoložení pana Ivana Havla, bratra tehdejšího nejznámějšího disidenta, který byl v jeho péči pro deprese. Cyril Hoschl vlastní negativní lustrační osvědčení. Celý článek zde.

K uvedeným protichůdným informacím lze mít různé postoje. Pan Kamberský správně uvádí, že v době přívalu informací ulpí někomu v hlavě jen zmíněný titulek, že Cyril Hoschl donášel na Ivana Havla, další podrobnosti jej již nezajímají a navždy bude považovat našeho předního psychiatra za obyčejného křiváka a donašeče. Každý, kdo se jen trochu zajímá o nedávnou minulost, ví, že kandidátem tajné spolupráce byla jakákoli osoba, která se ocitla v hledáčku StB. Pakliže někdo mohl v rámci své profese jezdit za hranice tehdejšího východního bloku, byl nepochybně pro StB zajímavý. Každý, kdo se stýkal - a to i v rámci svých pracovních povinností - s členy disentu, musel být rovněž osobou, která byla vhodná k "vytěžení". 

Ti, co měli tu "čest" se s příslušníky tehdejší tajné policie setkat, vědí, že tito lidé byli absolutně bezskrupulosní, byli velmi dobře vyškoleni v lidské psychice a na své oběti věděli vše, aby mohli udeřit na případné slabé místo. Často šokovali vyslýchaného jedince tím, že mu bez obalu sdělili obsah rozhovoru, který on měl s blízkými, kterým  bezmezně důvěřoval. Co to udělalo s jeho psychikou, netřeba asi příliš rozvádět. Představa hrdinství při podobném výslechu, ono indiánské mlčení, je poměrně naivní. Ani ti, co si mysleli, že s StB lze hrát "betla" , nakonec neuspěli. 

Je mediálně zajímavé uvádět známé osobnosti a jejich případné angažmá v roli "donašečů". Málokdo si ještě vzpomene na to, že ve stejné situaci byla Jiřina Bohdalová, herec Jan Kanyza a mnoho dalších. Daleko zajímavější by však bylo vědět než jména těch známých lidí konkrétní jména a pohnutky těch sviní v lidské podobě, kteří lámali uvedené osobnosti a různými způsoby je donucovali k donášení na své blízké spolupracovníky. Pakliže někdo celý ten atak se ctí ustál a za celou dobu se nedopustil žádného činu, aby poškodil svého bližního, je třeba mu vyseknout hlubokou poklonu.

Zbývá otázka, kdo po 30 letech vytahuje uvedené informace na veřejnost. Souvisí to se zmiňovanou možností presidentské kandidatury profesora Hoschla, která tu a tam proskočí do médií, i když on sám se k tomuto nikdy jednoznačně nevyjádřil? Jak dlouho bude ještě ono dračí vejce StB v naší společnosti působit? Kolik známých osobností bude ještě v novinách označeno za donašeče za doprovodu blahosklonného mručení masy bezejmenných, kterým opravdu stačí jen novinový titulek?

Jediný, kdo se může takto bez obav smát, je jistý generál Alojz Lorenc, šéf Státní bezpečnosti, který nechal skartovat množství svazků a způsobil natolik nepřehlednou situaci, že je již těžké najít jistotu, jestli někdo práskal či nikoli. A tento člověk, místo aby pykal za své zločiny, nám svá moudra klidně přednáší i na půdě naší alma mater Karlovy university v Praze. 

Absurdní divadlo? Nikoli. Realita dnešních dní.