Od popela ke květům a ještě kousek dál

Popeleční středou to začíná a nedělním ránem to končí. Mezi tím je prostor ke ztišení a úvahám o podstatě naší existence

Postní doba v jistém arechetypálním pohledu byla dobou odříkání a strádání ve smyslu čím méně, tím lépe. Půst je však jen jedním z faktorů oné čtyřicetidenní etapy, v níž není primárním účelem omezit či úplně přestat kouřit, pít alkohol či jíst oblíbený dortík. Její opravdovou podstatou je změnit své smýšlení, obrácení se k pravé podstatě lidského žití a uvědomit si, že náš život je vlastně podanou šancí.

V úvodu postní čtyřicetidenní doby slýcháváme evangelium o tzv."marnotratném synu". Tento konvenční název je značně nepřesný, neboť onen příběh je o milosrdném otci. Jeho dva synové tvoří dva póly lidského nazírání na svět. Ten "hodný" syn představuje odpovědnost, jež je však zbavena svobody. Ten druhý "marnotratný", představuje svobodu bez odpovědnosti. Při hlubším pohledu jsou si oba rovnocenní, neboť ten první zůstal v jistém smyslu dítětem, které nepřekročilo možnosti, skýtané životem a volí jakousi slepou farizejskou poslušnost. Ten druhý je rovněž dítě, které naopak odhodilo v rámci své svobody veškerou odpovědnost za svěřené dary. Toho prvního vnímáme jaksi pozitivně, je poslušný a zachovává dnes již překonané dědictví otců. Lidsky je nám blízký. Toho druhého bychom nejraději zapudili, neposlouchá, utrácí a dělá kdovíco. Lidské hledisko by našlo mnoho důvodů, proč jej vyhnat a nechat na pospas.

Onen milosrdný otec však volí zcela jinou variantu řešení, neboť toho mizeru, co rozházel svou část majetku a choval se nemravně, vítá s pohnutím a dokonce mu běží v ústrety. Nenechá jej vyslovit žádnou připravenou omluvu, ale zahrne jej přívalem citu a lásky. Nepotřebuje od něj žádné ospravedlnění, nedává mu žádný trest či podmínky, za kterých se může vrátit. Když ten první "hodný" protestuje /jak bychom nejspíše konali všichni/, dozví se onu základní pravdu, že jeho bratr byl vlastně mrtev, ale svým návratem se vrátil zpět do života. 

Postní doba končí Květnou nedělí, kdy jásající davy vítají svého Mesiáše a dláždění jeruzalémských ulic je pokryto palmovými ratolestmi. Jde o stejnou dlažbu, na kterou za pouhopouhých 5 dní bude kapat Kristova krev a jásot se změní ve fanatické volání po jeho smrti. Lidské touhy a přání, aby někdo jiný za ně stvořil ráj na zemi, jsou konfrontovány s realitou, že to nejde hned a tady. Že ten, kdo by chtěl stvořit ráj na zemi, stvoří vlastně peklo. A tak lidé hledají viníka svých vlastních frustrací a naleznou je v tom, do kterého vložili své bláhové tužby. On jednoduše nesplnil to, co lidská povaha vyžaduje a co ona považuje za správné. Proto je tak snadno vydán na smrt, aniž by kdokoli pozvedl svůj hlas na jeho obranu. Paradoxně i jeho největší zastánce a první apoštol Petr jej ve strachu o svůj život zapře.Tento scénář se stále a stále opakuje v lidských dějinách, v měnících se reáliích, ale se zoufale stejnými výsledky.

Přesto na konci dramatu Velké noci ten zhůvěřilý člověk dostává naději, že i přes své poklesky, strachy a slabosti se v okamžiku smrti neroztříští o kamennou zeď. Tou nadějí je prázdný hrob na úsvitu třetího dne.

Bible není reportážní knihou, popisující jakési dění před mnoha tisíci lety. Přinášela a stále přináší nové motivy a podněty k zamyšlení o smyslu naší existence, našich postojů vůči ostatním, našim vztahům k nejbližšímu i vzdálenějšímu okolí. Je universálním návodem k tomu, abychom v okamžiku našeho odchodu nalezli v oné kamenné zdi dveře, za kterými bude pokračování, obohacené o poznání smyslu života. 

I toto je podstatou onoho 40 dní trvajícího putování po vlastním nitru. 

Psáno pro www.blogosfera.cz