Dnes začíná nejen v Israeli den památky - Jom Ha šoa.

Od dnešního do zítřejšího večera budou na mnoha místech i u nás nás čtena jména těch, kteří byli zavražděni v rámci tzv. „konečného řešení židovského „problému“. V tento den v roce 1943 vypuklo povstání ve varšavském ghettu.

To vše se děje i proto, aby se s plynoucím časem nevytratila z povědomí jedna z nejhrůznějších etap dějin lidského věku. Aby naši potomci za sto let věděli, co to bylo. Těch, co to zažili na vlastní kůži, po světě již mnoho není.

Totiž – žádná písemnost, dokumentární či hraný film nebudou v budoucnu schopné věrně popsat to, co se dělo za ostnatými dráty koncentračních táborů, rozesetých po Evropě, zřízených rasou árijských nadlidí a určených k jedinému účelu - vyhladit židovskou rasu z povrchu Země. 

Podobné aktivity nebyly v minulosti žádnou výjimkou. Konkrétně u Židů máme jisté záznamy z faraónských dob, kdy vládci Egypta kdosi sděluje, že ta divná sekta Hebrejců byla definitivně vyhlazena, což znamenalo, že se tehdejší vládní moc uchýlila ke stejnému postupu jako o 3000 let později nacistická ideologie. O této etapě lidského vývoje máme pochopitelně jen nepatrné zmínky, o událostech starých cca 80 let je toho mnohem více. A přestože je mnoho doloženo, mnoho archivováno, jsou již nejen jedinci, ale i státy, které zpochybňují nejen strašlivá čísla, ale i samotnou existenci šoa. Nemáme žádné ucelené údaje o těch, kteří šli z rampy ihned do plynových komor, tito lidé – převážně staří a děti – byli zplynováni, spáleni a jejich popel nasypán do řeky či zaorán na poli. I z těchto důvodů mnozí relativizují události z období holocaustu, počty obětí i způsoby „evaporace“ lidských bytostí, jejichž jediným proviněním byl jejich etnický původ.  

Proto je absence přímých účastníků této „otevřené rány lidského bytí“ (M.Buber) tak bolestná. Rovněž i proto, že u těchto lidí nebyla v popředí jejich projevů nenávist vůči Němcům, která by byla lidsky pochopitelná. Autor článku měl vzácnou možnost osobního rozhovoru s paní Evou Erbenovou, ženou, která jako 16letá dívka přežila Osvětim a pochod smrti, při kterém zemřela její matka. Dalším byl zesnulý pan Luděk Eliáš. Ani u jednoho z nich jsem nikdy ani náznakem nepostřehl nějakou zlobu, výčitky či přímo nenávist vůči svým věznitelům a vrahům jejich blízkých. Pan Luděk Eliáš, žijící v Ostravě, zasvětil konec svého života přednáškám studentům, kterým vyprávěl svůj životní příběh. I když po válce o tom nikdy nechtěl mluvit, uvědomil si posléze, že právě osobní sdělení má největší sílu. 

Představa, že jsme imunní vůči sklonu s podobnému násilí, které bylo kvintesencí šoa, je nebezpečná. Podobně na tom byli nejspíše i Němci, kulturní národ uprostřed Evropy, národ Goetheho, Bacha či Rilkeho. Národ vzdělaných intelektuálů, kteří si pamatovali hrůzy první světové války a kteří si museli být plně vědomi, co vyvolá násilí, byl uhranut uřvaným primitivem, slibující lepší příští a to také tím, že bude odstraněno příčinné zlo v podobě Židů, kteří byli po staletí součástí německé kultury, vědy a významných postů ve státní správě. Přesto stačilo jen pár let, aby Němci halasně či mlčky souhlasili s jejich eliminací a likvidací. Jak říká Marek Orko Vácha, měli jsme jako Češi dost štěstí, že jsme se narodili o nějakých 500 km více na východ. V opačném případě bychom byli součástí oné mašinérie, která vypravovala vlaky s dobytčími vagóny směrem do Polska, odkud se už nikdo z deportovaných neozval. 

Profesor Ivan Rektor z brněnské Masarykovy university provádí ojedinělý výzkum. Zkoumá, jak se odrazila zkušenost holocaustu na přeživších a jejich dětech a rovněž vnucích - tedy třetí generace. Výzkum není ukončen, avšak je již teď jednoznačně prokázáno, že u dětí, jejichž rodiče zažili a přežili holocaust, existují prokazatelné funkční změny mezi pamětí a ostatními částmi mozku a to na rozdíl od těch, kteří zkušenost s holocaustem neměli. Bylo rovněž doloženo, že existují i nepochybné změny struktury mozkových center, odpovědných za stres, emoce, paměť, motivaci a učení a to nikoli jen u přímých účastníků holocaustu, ale i u jejich potomků. Zdá se, že. tzv. “epigenetický faktor“, tedy ten, který jde zcela mimo klasický genetický přenos, hraje daleko významnější roli, než jsme si doposud mysleli.

Z toho však můžeme také opatrně odvodit, že dlouhodobě pěstovaná nenávist vůči čemukoli, v tomto případě vůči jiné lidské rase, náboženství atd., může mít podobnou cestu přenosu. Že stress, který je jednovaječným dvojčetem nenávisti, nám může způsobit podobné změny, jaké byly nalezeny u přeživších šoa. Že náš epigenom možná funguje i bez našeho přičinění. Řečeno ještě jinak, jsme možná i bez našeho vědomí náchylní k činům, které za současného stavu věci považujeme za zcela vyloučené.

Proto je třeba stále připomínat hrůzu nedávné minulosti a současně posilovat pozitivní trendy, které eliminují náš možná utajený sklon k bezbřehému násilí. Opakovat donekonečna, že násilí není řešení, stejně jako snaha o nějakou „očistu“ společnosti od někoho, kdo do ní tak úplně dle našeho mínění nepatří.