Jak jsem potkal anděla

Blíží se adventní čas, čas chanuky a světel a čas rozjímání a těšení. A ti, co vidí, vědí, že okolo nás jsou andělé. Mají lidskou podobu a nemají křídla.

Jeden z nich dorazil ke mně do ordinace. Vzal sebou své dva chráněnce, o které pečuje od jejich narození. Oba dva jsou ve stavu, který my zdraví nazýváme hendikepem, u obou jak fysickým, tak i mentálním.  Jen jeden z těch dvou chráněnců je schopen se najíst sám, i když si jídlo nepřipraví.  Na záchod si dojde sám, ale musí se hlídat, aby se "trefil".  Ten druhý chráněnec tohle všechno neumí, je upoután na vozíček. Musí se krmit, umývat a převlékat.  Je stále v plenkách, protože to prostě neumí.

Oba dva chráněnci mají už 20 let a u obou je perspektiva samostatného života naprosto bezpředmětná.  Je jasné, že jejich stav je už definitivní, že se v průběhu času budou spíše jejich potíže zvětšovat.

Když jsem se zeptal, jak tuhle péči zvládá, když jsou dva, dostal jsem odpověď, že doma jsou ještě další tři.  Se stejným osudem, kdy po zjištění, že jsou "bezperspektivní", byli svými biologickými rodiči odvrženi, dáni do "oběhu", aby se o ně postaral buď stát, nebo někdo jiný.

Tenhle anděl je přijal do svého opatrování jako svůj celoživotní úkol.  Nestěžoval si, vše popisoval věcně a klidně a přitom ještě stačil hladit toho sedícího po ruce a bylo vidět, že tohle nedělá poprvé a ne na efekt. Protože ten sedící se usmíval a pohyb opětoval.

Jsou mezi námi, andělé. Nejsou tak vidět, ale když se objeví, život dostane jinou dimensi. My - šťastnější - kteří se umíme postarat o sebe i o rodinu, vůbec netušíme, jaké problémy andělé řeší. Ty naše, jakkoli těžké a pro nás zdánlivě neřešitelné, jsou pro anděly nejspíše směšné. A dají nám občas nahlédnout do svého působení, snad proto, abychom byli klidnější, hodnější a laskavější. Protože my je tolik nepotřebujeme.

Nebo ano?