Členství v KSČ jako parametr volby presidenta

Karneval, zvaný presidentské volby, se blíží s neúprosností tsunami a vedle tragikomických figurek se objevují i ti, kteří mají vážnou šanci. Někteří z nich si však za sebou vlečou na noze těžkou kouli.

Dračí sémě komunismu, jež bylo u nás zaseto před 100 lety, už naštěstí za sebou nenechává stovky či spíše tisíce mrtvých, zničené staleté rodinné grunty, koncentrační tábory pro nepohodlné jedince, kteří rubali uran pro CCCP, zdevastované sakrální stavby a likvidované řeholní řády. Není účelem tohoto blogu vypsat všechno, laskavý čtenář nebude mít problém seznam doplnit.

I přes posledních 10 let, kdy v čele státu stanul jedinec, pro něhož morálka a slušnost byly zcela neznámé pojmy, je pozice presidenta republiky brána většinou společnosti jako cosi prestižního, něco, co nás má důstojně representovat navenek a dovnitř společnosti vnášet klid při politických turbulencích a rozmíškách v parlamentu či senátu. I voliči Miloše Zemana dnes musí zákonitě tušit, že jejich volba nebyla šťastná, že ten, kterému dali svou důvěru, ji zneužil pro nízké cíle svých pochlebovačů.

Stojí před námi jisté repete, kdy po demokratickém odstranění komunistů z parlamentu budeme nejspíše řešit i to, jestli kandidát na hlavu státu byl v minulosti členem komunistické strany. Mladší spoluobčané to nejspíše už tak nevnímají, protože nezažili vládu jedné totalitní partaje, ale pamětníci vědí, že zejména v období od roku 1968 bylo členství v této straně výtahem do funkcí, kam by se jako nečlenové nikdy nedostali. Samozřejmě, že žádný z kandidátů a členů, kteří v této době dostávali onen červený "živnostenský" list, už nevěřil na beztřídní společnost, třídní boj a třídní nenávist, což byly základní atributy komunistické filosofie. Každý, kdo tam vstupoval, si byl dobře vědom, proč tak činí. Snaha o lepší postavení v práci, přeskočení v kariérním postupu těch, kteří se sklonit nechtěli, někdy i zlepšení šancí potomků, kteří ve svém CV měli jednoho či oba rodiče patřičně zaknihované a na přihlášce na vysokou se tento fakt vyjímal jako trumfové eso.

Je třeba současně říci, že bylo mnoho těch, kteří se nesklonili. Kteří, stejně dobře odborně vybaveni, měli navíc i to, čemu se říká svědomí a morálka. A za svůj pevný postoj zaplatili tím, že byli upozaděni, že jejich děti nesměly studovat vybranou školu atd.

Dnes přinesla média informace o bývalém rektorovi UK prof. Tomáši Zimovi, který se stal členem KSČ ještě na střední škole ve svých 18 letech a který rovněž kandiduje. Opět jen pamětníci vědí, že to bylo zcela ojedinělé a že pan Zima musel být opravdu velmi kovaný, když jej - příslušníka tzv. pracující inteligence - povolala KSČ do svých řad. Podobné to bylo u prof. sociologie Kellera, který naštěstí nekandiduje, ten se dal ke komunistům ještě o rok dříve. Další vážní zájemci o presidentský post s tímto stigmatem jsou generál Pavel a momentálně cestující poslanec Babiš.

Lze očekávat, že jim jejich minulost bude otloukána a hlavu a že mnohé argumenty budou mít logické jádro. Že i po případném zvolení bude část obyvatel otrávena skutečností, že 34 let po událostech, kde byla komunistická klika zbavena totalitní moci, je v čele státu jedinec se stigmatem morálního kolapsu.

Aby bylo jasno. Nevolám po honu na čarodějnice, koneckonců každý člověk může v životě udělat hloupost. Nicméně si nemyslím, že by na tak prestižním místě byl měl být kdokoliv, kdo v minulosti takto selhal a sklonil se před komunistickou moci s vědomím, že se tak činí pro svůj osobní prospěch a ve jménu ideologie, za kterou se táhne krvavá stopa. V opačném případě se může stát, že se dočkáme jakéhosi pokračování současné etapy, kdy se jedinec byť jen s krátkou komunistickou minulostí stal bezskrupulosním elementem a s chováním, které si pamatujeme u generálních, krajských či jen okresních tajemníků, kterým bylo dovoleno vše a kteří byli de facto nepostižitelní.

Psáno pro www.blogosfera.cz