Přenese nás to jinam.

Moje první zápasení s odchodem se odehrálo u paní, která jako kdyby z oka vypadla mojí mamce. Ležela a nic moc, kolegyně tvrdily, že vzdala život a čeká na smrt. Dotkla jsem se jejího ramena, ohlásila donesený oběd. To žila a reagovala.  Ptala jsem se, zda nechce pomoci obrátit - a převalila se, chrčela. Nezdržovala jsem se nějakým skládáním postele, křikla na kolegyni, odstrčila stolek, stáhla ji na zem, masírovala... Než se holky postaraly o dost prostoru a střídaly mne s dýcháním,  jednou jsem ji zachytla.

Byl to šílený boj, ona i trochu voněla jako moje mamka, byla jsem čerstvý zelenáč po matuře - a najednou byl opravdu konec, už jí nešel ani vzduch do plic. Od té doby jsem si leccos brala dost osobně, ale víc a víc předcházím, budím cht do života, než pouhé kříšení někam, kam se lidé vlastně nechtějí vracet. Hm, stejně už bychsamotná  asi nezvládla masáž přes dvacet minut...

Re: Přenese nás to jinam.

Díky. Občas přemýšlím o tom, jak se lidé ve zdravotnictví musí vyrovnávat s tím, když jim někdo zemře. Určitě to není snadné a navíc si člověk musí dávat pozor, aby se ke smrti nestal lhostejný.

Znám to

Nejen díky nemoci a prožitému infarktu, na JIPce vedle mne zemřela stará paní.. popřály jsme si dobrou noc a najednou... prostě nebyla..

Nesmírně si vážím každé vteřiny života svého i druhých

Re: Znám to

Tak ať je těch vteřin alespoň ještě 1 537 920 000.

Dobrá otázka...

Re: Dobrá otázka...

Děkuji.

Jak naložit se zbývajícím časem?

Zkuste golf.

Re: Jak naložit se zbývajícím časem?

Na ten jsem ještě asi moc mladý.