...

Jenom by se asi slušelo dodat, že je jiné, když někdo blízký umře když mi je šest let, když mi je šestnáct nebo když mi je šedesát. Dalším faktorem je taky délka umírání (pokud vidíme člověka postupně odcházet, je to v mnoha směrech náročnější než když zemře například při autonehodě), nebo vztah k umírajícímu. To jestli třeba máme výčitky svědomí, jak moc jsme ho milovali, jak jsme dokázali odpouštět atd.)

Mam z vas pocit

Ze Vase vira je spis zbozne prani nez skutecnost. Mimo jine jste zminoval Knihu Jobovu - zkuste si ji precist jeste jednou, mozna se mezi Jobovymi prateli najdete.

Re: Mam z vas pocit

Dík za Vaši reakci na můj článek.

Máte pravdu. Každý se svým chováním občas zařadíme mezi Jobovi přátele.

Také jsem jen člověk a každý člověk nás může zklamat.

Job je však nepřestal považovat za své přátele. Proto se pak za ně modlil a proto bylo odpuštěno.

V tom všem (ztráta dětí) Job poznal, že i když to tak na první pohled není zřejmé, nejlepším přítelem mu byl Bůh.

Hezký článek, lepší než včera

autorovi

myslím, že autor nezažil takovou situaci - myslím smrt skutečně blízké osoby - úmrtí dědy, když mu bylo 6 let, není onou "situací". Všechno je to v článku sice pravda - ale je to velmi umělé a věřte, že když vám odejde někdo blízký, potřebujete roky, spoustu let, než si můžete zodpovědně říct "zvládl/a jsem to". Můj přítel zemřel před 10 lety, takže já vím, o co jde.

Pokud jde o tu americkou ženu - nedivila bych se, kdyby to celé podnikla pro to, aby dotyčné mladíky mohla následně osobně zlikvidovat - "náhodou" a velmi nepozorovaně.... Protože nevěřím, že by jakákoliv normální žena dokázala odpustit vrahovi svého dítěte