Respekt k přikázání

Byl pátek a začínala sobota. Ženy, které šly s Ježíšem z Galileje, šly za ním; viděly hrob i to, jak bylo tělo pochováno. Potom se vrátily, aby připravily vonné masti a oleje. Ale v sobotu zachovaly podle přikázání sváteční klid.

Zatímco všichni apoštolové se rozprchli a někde se skrývali, skupina žen z Galilee nenechala mrtvé tělo Ježíše opuštěné. Postávali kousek od kříže a čekaly, co bude. Když viděly, jak nějaký muž snímá tělo Mistra z kříže, šly na ním. Sledovaly ho, i když ukládal Ježíše do hrobu, k jehož vchodu pak nechal přivalit obrovský kámen. (Lukáš 23,54-56)

         Pak se vrátily do Jeruzaléma, aby odpočinuly, protože tak to říká Bůh v Desateru. Sobota pro ně byla dnem odpočinku a uctívání Stvořitele. Smrt jejich Mistra na tom nic nezměnila.
     Ještě před západem slunce ale připravily vše potřebné k tomu, aby po skončení soboty, brzy ráno v neděli, mohly tělo Mesiáše pomazat vonnými mastmi a olejem, jak to tehdy bylo běžné. Chtěly mu tím vzdát poslední poctu.

      Je to zvláštní. Lukáš byl původem pohan a nemusel brát ohled na sobotu. Přesto zdůrazňuje, že Ježíš zemřel v pátek a že ženy v sobotu odpočinuly podle přikázání. To je něco, co nám může znít jako zbytečná informace. Vždyť své evangelium píše dlouho poté, co podle některých teologů Ježíš přibil Desatero na kříž. A tak je asi namístě otázka: Proč to dělá?
     Nemají nakonec pravdu ti, kteří věří, že Desatero, včetně soboty, má v životě křesťana stále svůj význam? Není sice otázkou spasení, ale můj vztah k Zákonu prozrazuje, kdo je mým skutečným Pánem. Zda Ježíš nebo někdo jiný.

(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)