Dovol mi trochu pookřát

        Davidova zoufalá modlitba pokračuje. Cítí se opuštěný svým Bohem. Cítí se opuštěný celým světem. Zdá se mu, že všude kolem triumfují démonské síly zla a Hospodinu je to jedno. Mlčí.

        Nenechává se tím mlčením odradit, a dál se modlí a prosí:
"Hospodine, vyslyš mé modlitby,
   popřej mi sluch, když volám o pomoc." (Žalm 39,13)
Boží mlčení je to nejtěžší, co může křesťana potkat. Pocit, že Boha nezajímá, co právě prožívám, dokáže oslabit víru. Zvláště u lidí, kteří si zvykli stavět svou víru a svůj vztah k Bohu na pocitech a na emotivních zážitcích.

        Potkal jsem lidi, kteří se smáli mé víře. Smáli se tomu, že hledám Boží hlas v Bibli. Oni nic takového nepotřebují, protože k nim Bůh mluví přímo. Slyší jeho hlas i bez potřeby otevírat jeho Slovo. Přiznám se, že jsem s tím měl problém. Proč někdo slyší Boží hlas a já musím hledat odpovědi v Bibli?
        Přešla nějaká doba a já mohl sledovat osudy lidí, kteří měli pocit, že jsou mezi křesťany něco víc. Mnozí z nich opustili Ježíše, protože Boží hlas najednou zmlknul. Když se na nějakou dobu z jejich života vytratily příjemné emoční zážitky, jejich víra nepřežila krizi, a oni se najednou ocitli mezi nevěrci.

        Emoce k víře patří, ale víra nesmí být založena jen na emocích. Bůh nám dal rozum a přeje si, aby v našem životě šel rozum s emocemi ruku v ruce. Pokud se to naučíme, pak budeme hledat Boha i v situacích, kdy nám naše pocity budou tvrdit, že to vše, čemu věříme, je jen přelud a pohádka.
        David má problém. Jeho emoce tvrdí, že Bůh mlčí. Snaží se možná dokonce zpochybnit vše, co s Hospodinem v minulosti prožil. David ale poslouchá svůj rozum, vzpomíná na to, jak mu Bůh dřív pomáhal, a tak znovu prosí o pomoc, přestože se mu zdá, jako by ho Bůh neslyšel, jako by byl Hospodinu lhostejný:
"Nezůstaň hluchý k mému pláči,
   jsem tu jen host a pouhý tulák,
   jako byli všichni mojí předkové." (Žalm 39,13)
        Život má různé etapy. Z jedné do druhé se můžeme dostat velice rychle. Občas se mi zdá, jak je vše báječné. Prožívám nádherné zkušenosti s Bohem. Cítím jeho lásku a vnímám jeho úžasnou moc, se kterou mi pomáhá překonávat těžké životní situace. Cítím se jako Eliáš na hoře Karmel, kde porazil stovky pohanských proroků. Obhájil Boží čest a pomohl stovkám lidí, aby si znovu uvědomili, že jen Hospodin je skutečný Bůh. Pak se něco zvrtne a já si připadám jako Eliáš, který utíká před jednou ženou a prosí Boha, ať mu dovolí zemřít.

        Ale vraťme se k Davidovi. Ten se zatím pořád utápí v pocitu, že Bůh mlčí. Dokonce začíná věřit tomu, že brzy zemře. A tak, jak je jeho zvykem, vše říká Bohu, a nakonec vysloví prosbu:
"Dovol mi, ať aspoň trochu pookřeji,
   než se budu muset odtud odebrat." (Žalm 39,14)
        David touží trochu pookřát před tím, než zemře. Jak té prosbě rozumět? Vzpomínám na starého kamaráda, který umíral. Prosil mne, abych se s nim modlil. Cítil, že mu chybí jistota Božího přijetí v okamžiku, kdy naposledy vydechne. Věřím, že po něčem podobném toužil i David. Nebránil se smrti. Pokud ji Bůh dopustí, chce se podřídit jeho vůli. Touží ale po Božím ujištění, že mu odpustil všechny hříchy. Touží po Božím ujištění, že má pro něho místo ve svém nebeském království.
        Je zvláštní, že žalm nemá konec, ale tak to v životě občas bývá.