.

Moc hezké.

Re: .

Děkuji.

pošli to dál...

krásný článek... připomněl mi moji milovanou babičku a taky "moje" babičky v práci... v zařízení pro lidi s demencí.... kolikrát jsem žasla nad tím, když se usmály a celé se rozzářily a v jejich očích příběhy.... taky mi to připomíná "naše" babičky ve sboru... už nezvládají na bohoslužby a mají mnoho neduhů - ale když se začnou modlit!!!  úsměv je něco, co můžeme dávat dál.... chodím - jezdím téměř denně i s canisterapeutickým psem.... psem, který se taky usmívá...navazuje kontakt.... a lidi nás mají rádi.... jednou na zastávce mi jedna neznámá stará paní povídá:"můžu si ho pohladit?" říkám: "samozřejmě..." pohladila a rozplakala se... že prý 15 let nesáhla na psa, protože se bojí, kdysi jí pes zle pokousal sestru, ale tenhle pes... že jinak nemohla....        A tak se učím dávat dál.... ať už se psem nebo bez něj.... usmát se na průvodčího, pak na strojvedoucího, pár lidí, kteří jezdí denně, pak při procházení halou na pokladní..... a oni se taky usmějí...

Re: pošli to dál...

Já nepatřím k lidem, kteří mají úsměv "vrozený". Učím se to a poznávám, že úsměv otevře daleko více dveří než známosti a peníze.

Tak ať se Vám s pejskem daří i nadále šířit úsměv a když přijde v životě něco nepříjemného, ať potkáte někoho, kdo se zase usměje na Vás. A kdyby i ne, pak nezapomeňte, že Bůh je s Vámi, i když ho zrovna "necítíte".

.

Děkuji

Re: .

Také děkuji.

Nevlastní babička se dá nazvat asi chůva

Ta moje nikdy nic jiného, než chůvu nedělala. Když nás osud rozdělil vzdáleností sta kilometrů, dvakrát jsem utekla do místní cihelny, protože tam tahal vozíky vláček a mně to připomínalo nádraží, kam mě vodila se dívat na vlaky. Pak jsem chodila do školy a naučila se psát a tak jsme si dopisovaly. Pak už mně bylo 13 let a já dostala odvahu jednou brzy ráno sednout na vlak a jet za ní. Okamžitě jsme se poznaly a bylo to bouřlivé setkání. Fanynka, jak jsem ji oslovovala zavolala rodičům, kde jsem o potom mě odvedla na vlak. Potom přišla puberta a na fanynku jsem pozapomněla a přestala psát. V patnácti mě napadlo ji znovu navštívit a překvapit. Na místě byly dveře do jejího suterénního bytu zazděné a v cukrárně naproti si na ni vzpomněli, ale že už nežije. Často na ni vzpomenu a je mně líto jejího života, kdy vychovala mnoho dětí, jako jsem byla já a přitom bez nároku být členem jejich rodiny a na jejich lásku. Zaplacením pro ně věc končila. Jak říkáte, pane Vlasto. Život není vždy fér.

Re: Nevlastní babička se dá nazvat asi chůva

Není, ale vzpomínky na takové lidi ho dělají krásnější.

Moc pěkné.

Re: Moc pěkné.

Přeji pohodový den.

Vlastíku,

moc hezkej článeček, já mám pro změnu starou paní s takovým voříškem, podle který by sis mohl řídit hodinky. Venčí každý ráno v 6.15 hod. Sejdeme se pokaždý na stejným rohu. Zpočátku jsem ji skoro nevnímala, ale jednou jsem ji pozdravila a od tý doby nosím v kapse nějakej pamlsek pro vořecha Adélku a s babčou prohodím pár slov. Řeknu Ti, že je to fakt příjemnej start do dalšího dne. ( Tak a teď jsem si všimla, že Ti tykám. Můžu Ti to tykání nabídnout ? ) Samozřejmě dávám karmu. Mám ráda takový ty články o "obyčejných" věcech. Hezký zítřejší den - Ludmila

Re: Vlastíku,

Děkuji za nabídku. Rád přijímám. Od Tebe to beru jako poctu. Přeji krásný den.

ano

Zamyslel jsem se a musím se přiznat, takové babičky mě provázejí celým mým životem.... ať se ocitnu kde se ocitnu, vždy se tam nějaká taková babička objeví... a vypadá pořád, už skoro 40 let, stejně. Děkuji za nádherný článek.

Re: ano

To máte pravdu. Asi jsou si podobné tím laskavým pohledem.

Váš článek byl

hezkou tečkou za uhoněným prosincovým dnem, kdy postrádám slunce. Děkuji.

Re: Váš článek byl

Tak krásné sny.

Vzpomínka

Připomněl jste mi vzpomínku z dětství. Bylo to před padesáti roky, já byla malá holka a ta "babička" byla slečna Racková. Bylo jí přes devadesát a když jsme se s mou babičkou blížily k jejímu oknu, seděla tam bez hnutí a já se zprvu bála podívat, protože jsem měla strach, že se nepohne a že na té židli sedí mrtvá. Když jsme ale přišly blíž, poznala nás, kývla a usmála se. Dodnes si na ni vzpomenu, po tolika letech.

Re: Vzpomínka

Je to zvláštní, jak nás někdy "drobnosti" obohatí na celý život.

Nádhera

A mezi námi, to jsou totiž babičky pohádkové, ale pšt, nikomu to neříkejte

Re: Nádhera