Východní spotřebitelé druhé kategorie

Evropská unie se chlubí jednotným trhem. Čas od času se objeví informace, že čokolády, káva nebo limonády jsou na západ od našich hranic jiné, lepší, chutnější. Nejde jenom o dohady a subjektivní (chuťové) dojmy.

Dnes je již potvrzeným faktem, že zákazníci v  různých členských zemích Unie, myšleno na Západě a na Východě, nemají přístup ke stejným výrobkům (ve složení, chuti), i když se jedná o totožné balení globálně známých značek (odkaz). Problémem je i gramáž totožných výrobků. Koupil jsem si Rakousku ovocný čaj, co piji v Česku. Když jsem dal obě stejně popsané a barevné krabičky k sobě, ta cizozemská byla větší a stejně tak i sáčky, a to při stejné ceně.

Záměrně se vyhýbám formulaci „méně“ a více“ kvalitní potraviny. Za situace, kdy normám vyhovují i strojní oškrabky z kostí (separát), jde v podstatě o nedefinovatelnou veličinu. Pro marketing manažery, snažící se prodat své značkové „dobroty“, je kvalita „muška jenom zlatá“.

Z nedávného šetření europoslankyně Olgy Sehnalové, kdy garantem byla Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, se ukázalo, že třetina z 24 vzorků potravin prodávaných pod stejnou značkou v  Česku a Německu měla odlišné složení. Přitom obaly vypadaly stejně, takže spotřebitel oprávněně očekával totožný obsah (odkaz). Ke všemu ceny 14 druhů zkoumaných potravin byly v  tuzemsku vyšší, což ale může být způsobeno nižší DPH v Německu (7 procent) oproti Česku (15 procent). Prostě obdobně vypadající konzerva s drůbežím separátem stojí v  Česku dvakrát více než v  Německu, kde je plná vepřového masa (Zde je třeba v zájmu objektivity přiznat, že konzerva je totožná grafickým, barevným ztvárněním, nikoliv označením a popisem složení (článek k lančmitu Tulip).

Výrobci se brání následovně. Produkty, i když mají rozdílné složení, jsou naprosto nezávadné a splňují veškeré normy. Složení je v souladu s předpisy uvedeno na etiketách, takže zákazník má možnost rozhodnout se, co si koupí.

Nejabsurdnější tvrzení zní, že rozdílným složením téhož výrobku pouze vyhovují odlišným chutím v jednotlivých zemích. V této logice vinu například za přidávání separátu do místních masových výrobků nesou sami spotřebitelé. Prostě jim ona růžová, napěněná, třaslavá hmota chutná (Zde se také podívejte, jak vypadá výroba uvedené mlsotiny). Krásný nový svět. Prodáváme separát, protože jej lidé chtějí, a oni jej chtějí, protože jej prodáváme.

Vše se děje s  plným vědomím Evropské komise, která již v  roce 2011 odmítla interpelaci v  této věci s  odkazem na preference a chutě spotřebitelů, jejich očekávání (včetně ceny), technické odlišnosti výrobních linek a různou dostupnost výchozích surovin. Dala tak za pravdu výrobcům, že své produkty, i když jsou opatřeny globální značkou, mohou v každé zemi dělat, z  čeho chtějí a jak jim to vyhovuje. Nevím, jestli by bylo přípustné třeba v Nepálu, aby se zde Milka vyráběla z jačího mléka (o jakovi domácím). Možná kdyby na obalu byl modrý jak domácí místo krávy, tak ano, ale výrobci nám vlastně podstrkují čokoládu s jačího mléka s obrázkem kravičky na obalu.). Evropská komise v  podstatě schvaluje a toleruje klamání spotřebitelů.

Například Coca-cola se prodává v lahvích opatřených mnoha chráněnými prvky, které kromě izolovaných indiánských kmenů v Amazonii zná celý svět. Naivní zákazník proto předpokládá totožný obsah v Česku, Indii, Spojených státech nebo Německu. Jak to, že do lahví identického vzhledu výrobce napouští to, co se mu právě hodí, a všechno vydává za jednu a tutéž limonádu Coca-cola? Pro mě je to podvod.

Ano, na etiketě je v Německu uvedeno jako sladidlo cukr, kdežto v Česku, Španělsku nebo Spojených státech glukózo-fruktózový sirup. Pomiňme možné rozdílné zdravotní účinky obou sladidel (o této látce a jejich účincích zde, kromě toho, výrobci slazených nápojů ve Spojených státech začínají pod tlakem veřejnosti přecházet k cukru). Která je za této situace ale ta pravá Coca-cola? Proč nejsou označeny třeba „Coca-cola pro Německo“ a „limonáda pro Východ“ (nebo naopak), aby se zákazník mohl sám rozhodnout?

Zde nastupuje poslední lstivý argument výrobců, a to, že spotřebitel rozdílné složení nepozná. Pozná, pozná, ale to není vůbec důležité. Jde o princip. Například na Mezinárodní kosmické stanici (ISS) se z  důvodu úspor provádí recyklace moči. Přestože je výsledkem chemicky čistá, nezávadná, chuťově neutrální voda, astronauti ji přes všechen výcvik (a vysoký plat) nepijí a používá se zde k technickým účelům. Kdyby v kosmu platila logika unijního potravinářského průmyslu, dostávali by ji jako jediné pití, a to v  lahvích s nápisem „křišťálová voda ze studánky“. Následně by zásobovači o recyklované moči mohli také říci, že je astronauty vyžadována, protože jim chutná. Zajímalo by mě, zda by manažeři Coca-Coly připojili v newsroomu svůj postmix na zdroj takové vody? Vždyť chuťově by nikdo nic nepoznal (stejně jako údajně nikdo nepozná různá sladidla). Pokud k tomu nejsou ochotní, proč klamou spotřebitele tím, že v různých zemích prodávají různou Coca-colu? Myslím, že výroba této limonády z recyklované moči (opakuji, chemicky se jedná o čistou vodu) by bylo naprosté nic proti tomu, že pod stejnou značkou se spotřebitelům dostává rozdílných výrobků.

Tyto skandální odlišnosti, stejně hloupé jako ve své době dvojí ceny v Česku pro tuzemce a cizozemce, je třeba napravit. Buď se výrobky musí unifikovat pro celou Evropskou unii, u globálních značek pro celý svět, nebo ať jsou zřetelně označeny jejich mutace pro Východ a Západ. Snad se ale s tímto nešvarem vypořádá trh (pokud ovšem není zakázána distribuce německé Coca-coly v Česku) a některý obchodní řetězec pochopí urážlivost dělení výrobků „for West/East“ i zde ukrytý marketingový potenciál. (Je schopen někdo rozjet třeba na facebooku akci za prodej stejných výrobků v Česku?) Stačilo by, s příslušnou reklamní podporou, začít v  Česku prodávat třeba „německou“ Coca-colu a v regálech označovat výrobky shodné s  těmi v Německu, Anglii, Francii. Zákazník by měl mít šanci se sám rozhodnout.

Ostatně soudím, že určitě nebudu kupovat výrobky, kde je mimo jiné uveden popis v azbuce. Takto poznamenaný výrobek by si nikdo ne Západě nedovolil distribuovat.

(text byl publikován v Lidových novinách dne 22.července 2015)