V každé obci jiné právo

Nově připravovaný stavební zákon má zrychlit a zjednodušit stavební řízení. Pokolikáté už? Vzniknout má samostatný Nejvyšší stavební úřad, jehož podřízené složky by sídlily mimo budovy obecních, městských a krajských samospráv. Cílem je zjednodušit (existuje dvacet typů stavebních úřadů a závazná stanoviska vydává 40 dotčených orgánů) a sjednotit rozhodování. Jenom v Praze je 22 stavebních úřadů pro 57 městských částí, které hájí partikulární zájmy proti velké Praze. Významnou roli hraje i souběh funkcí, kdy titíž lidé sedí v zastupitelstvu městských částí i zastupitelstvu magistrátu.

Hlavně, někdo si konečně všiml, že úředník sice formálně jedná za stát (vykonává státní správu), ale vyhodit jej (odměnit, sebrat prémie) může samospráva. To otevírá prostor k politickému nátlaku a vede k situaci, kdy v každé obci (městské části) platí „jiný“ stavební zákon. Ohýbání systému dle politických zájmů se ukazuje v obecních volbách, kdy padají nezákonné sliby prosadit nebo zakázat nějakou konkrétní stavbu. Vše je doplněno strachem úředníků z rozhodování. Platí: „Já to sice dle zákona mohu povolit, ale názor starosty, zastupitelů je jiný a tak to posunu jinam“. Nechtějme ani pomyslet na katastrofu, kdyby se do spárů komunálních bossů dostaly katastrální nebo finanční úřady.

Ministerstvo pro místní rozvoj obdrželo k návrhu nového stavebního zákona 1641 připomínek. Část z nich brání pašalíky starostů a jiných byrokratů, třeba ekologů nebo památkářů, kteří se snaží udržet svoji moc nad stavebním řízením. Jako kdyby úředník úředníku byl nepřítelem, tedy jako kdyby neexistovala důvěra, že připomínky dotčeného orgánu stavební úřad řádně zapracuje. Pokud tato nedůvěra existuje, potom státní správa opravdu nemůže fungovat.

Ze strany starostů je argumentace tak agresivně přímá, až se stává naivně hloupoučkou. Prý s novým zákonem města a obce přijdou o část pravomocí spojených s výkonem státní správy. Stokrát ano, nesmí mít v této věci vůbec žádnou pravomoc. Státní zástupce také nedělá současně soudce. Padají i výhružky, v podstatě ultimáta, že pokud dojde k navrhované změně, úředníci zabývající se stavebním právem budou neprodleně vyhnáni z obecních budov. A státe raď si, kam je posadíš. Vše má svoji příčinu, a tak u největších „odbojářů“ by bylo na místě zahájit šetření, jak je to u nich na obci se zneužíváním pravomocí. Starostové legálně stavební úřady ovlivňovat nemohou.

Tragický příklad stavebního řízení ukazuje na daleko hlubší problém. Okresní úřady vykonávaly mezi roky 1990 až 2002 státní správu nezávisle na samosprávě. Jejich rušení byla chyba, kterou je třeba napravit. Členové zastupitelstva jsou systémově podjatí nejen u stavebního řízení, ale i při vymáhání řádného parkování, zamezování záboru cizích pozemků, trestání skládek, znečišťování veřejného prostranství…. Povinnost prosazovat zákon jde proti jejich zájmu být zvolen. Známým se stal případ Miroslava Stejskala, ředitele městských strážníků na Praze 1. Jeho podřízení začali z roku na rok přehlížet polovinu přestupků, přitom úroveň nepořádku a porušování pravidel v městské části zůstala stejná. Když jim vytkl laxnost ve službě, jeho aktivita byla všeobecně odsouzena jako pokyn k buzeraci občanů. Do čela tažení za toleranci nezákonnosti se postavila Adriana Krnáčová, ve své době primátorka Prahy. Ředitel strážníků v podstatě nikde nenašel zastání.

Ve svobodné společnosti co není výslovně zakázáno, je dovoleno. Máme zákony, není však nikdo, kdo by je průběžně vymáhal. Takže v každé z více jak 6200 obcí platí jiná pravidla. Velice to připomíná středověk, kde každý feudál na svém území uplatňoval vlastní právo. Bez ohledu na obecnou závaznost zákonů (o provozu na pozemních komunikacích, přestupkového zákona....) na celém území Česka, zastupitelé opakovaně mudrují o tom, co bude a co nebude v jejich obci či městě platit, a to s argumenty, …..přece se to zde dělalo vždycky takhle, nemůžeme všechny trestat….. Záleží pouze na jejich naturelu, pořádkumilovnosti, odvaze, psychycké odolnost. A tak v jedné obci můžete parkovat na chodníku a  sypat odpadky na veřejné prostranství a v jiné zase ne.

Cesty k řešení jsou tři. Spolu s rušením 800 „vyhaslých“ zákonů, které dnes připravuje ministerstvo vnitra, odstranit i ty části zákonů, které dnes nikdo nevymáhá. Jejich ignorování je ještě zhoubnější než nemít zákony žádné. Další variantou je zavedení majetkové odpovědnosti zastupitelů za přehlížení jednání, které mohlo plnit obecní kasu poplatky a pokutami. Nejlepší by bylo opětovně striktně oddělit státní správu od samosprávy a jejich místních zájmů a zájmečků.

(vyšlo v Lidových novinách 30.5.2019)