S Německem bez skutečného přátelství

Němci a Češi žili společně stovky let. Dnes je téma německého osídlení stejně vzdálené jako vznik Bolívie. Hroby zanikly a jen tu a tam v poli zůstávají křížky s nápisy v němčině nebo v kostele na varhanech cedulka „Gestiftet von den Eheleuten Jakob und Katarina Maschka in Haus No. 136“ (darovali …). Jestliže jsou pro nás tyto připomínky společného soužití Němců a Čechů překvapující, naše děti již vůbec nechápou, kde se vzaly. Stejně tak zaniklo povědomí o místních zvycích, způsobu oblékání, krojích a kulinářských specialitách. Folklórní slavnosti jsou z tohoto důvod na některých místech Česka autentické asi jako Santa Claus v supermarketu. Školní učebnice replikující obrozenecké, prvorepublikové a komunistické bludy. Mlčení mainstreimu historické vědy (jen občas akademikům něco uklouzne), opakování filmů jako husitská trilogie Otakara Vávry, srovnatelné s řemeslně také výbornými filmy Třetí říše, třeba Triumf vůle od Leni Riefenstahlové, to česko-německé soužití neutužuje.

Tak nějak žijeme vedle sebe, počítáme zisky, výhody, investovaný kapitál, podíl vývozu, ale bez skutečného přátelství. Jako kdyby nám Německo stále něco dlužilo a jenom čekáme na vhodnou příležitost se domnělých nároků domoci. Stále nevíme, jak naložit s těmi, co zde žili a mluvili německy. Jednou si je přivlastňujeme, komolíme jejich jména, potom o nich nemluvíme...... (Kostkový cukr není český vynález), místo abychom byli hrdí na naše vzájemné soužití. Možná je to tím, že ve svém až chorobném individualismu, nesvornosti a přezíravosti, nemáme rádi vůbec nikoho. Své zahraniční sousedy, Unii, ani jiné Čechy. Prostě Čech Čechu vlkem.

Vzniklo Muzeum romské kultury (v Brně), od roku 2005 státní příspěvková organizace. Neexistuje ale instituce, která by mapovala 800 let historie německé jazykové skupiny. Čeho se bojíme? V Ústí nad Labem se od roku 2007 připravuje péčí spolku Collegia Bohemic zřízení Muzea německého osídlení. K otevření mělo dojít v letech 2011-2012, ale dodnes probíhají přípravy. Ano, expozice má být ve městě, kde se most, ze kterého byli němečtí obyvatelé v červenci 1945 shazováni do Labe a stříleni, stále jmenuje „dr. Edvarda Beneše“. Po politikovi, který opakovaně vyzýval k „vylikvidování Němců“. Máme opravdu smysl pro absurdity. Jako kdyby v Osvětimi pojmenovali ulici po Adolfu Hitlerovi.

Pro pochopení problému příklad. V mezivládní Smlouvě mezi Českou republikou a Ruskou federaci o přátelských vztazích a spolupráci z roku 1993 je okupace v roce 1968 popsána jako "nepřípustné použití síly" a následný „dočasný" pobyt sovětských vojsk prohlášen za "neospravedlnitelný". Tato slova však nemají reálný vliv na ruskou společnost. Její velká část je přesvědčena, že Sovětský svaz v roce 1968 poskytoval pomoc a šlo vlastně o plnění dějinné mise ruského národa. A tento postoj spolu s rehabilitací SSSR sílí. Proč? Protože vládní garnitura Ruska přinejlepším mlčí, pokud nečiní opak toho, co se píše ve smlouvě. Dovede si někdo představit, že by Vladimír Putin 21. srpna pronesl na schodech Národního muzea omluvu za okupaci a současně se následně choval tak pokorně jako dnešní Německo? 

Podobně, Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji má na veřejné mínění také nulový vliv a občas čeští politici hrají na protisudetskou strunu. Gesta smíření, ke který měli odvahu představitelé Francie a Německa, zde absolutně chybí. Žádné německé dluhy z války neexistují, konfiskace majetku německy mluvících Čechů, činy msty po konci války a následné vyhnání z domova vynulovaly jakoukoliv českou morální převahu. Teď jenom zbývá tento fakt veřejně stvrdit.

Dokud se sraz Sudetoněmeckého sdružení nesejde ve Vladislavském sále, dokud se česká a německá politická reprezentace nesejde v Postoloprtech nebo na Švédcích šancích, místech poválečných masakrů, a na znak smíření zde nebudou společně každý rok opakovat…“A odpusťe nám naše viny“… „Und vergeben Sie uns unsere Schulden“ bude Česko-německá deklarace kusem papíru.

(text vyšel ve zkrácené verzi v MF Dnes 14.11.2019)