Obětujeme za Ukrajinu trochu svého sádla?

V souvislosti s "volbami" uspořádanými 11.11.2018 na území Luhanské a Donbaské oblasti Ukrajiny považuji za vhodné znovu otevřít téma agrese Ruska a nutnosti nepolevovat v jejím odmítání. Od roku 2014 se nic nezměnilo.  

Vladimír Putin mistrně režíroval události na Ukrajině. Chvíle napětí střídají chvíle uvolnění, po útoku těsně před summity NATO a Evropské unie následovalo příměří. Vedení války na Ukrajině bez jejího formálního vyhlášení představuje celkem dobrý diplomatický tah. Rusko tím zmátlo nejen tetu z Horní Dolní, ale i prezidenta Miloše Zemana, který neváhal popřít přítomnost Rusů na Ukrajině. Naštěstí jiní státníci se spolehli na zdravý rozum i své rozvědky a potvrdili přímou vojenskou agresi Kremlu. Rusko ale dál zůstává neposkvrněné válkou na Ukrajině. Jak pro domácí obyvatelstvo masírované státní propagandou, tak pro své „věřící“ příznivce v zahraničí, tedy i v Česku.

Vytvoření konceptu soft-invaze, jeho štábní rozpracování, příprava ideologického boje a doba potřebná pro výcvik vojsk, to vše vylučuje, aby útok na Ukrajinu byl pouhou reakcí na Majdan. Celá akce se musela připravovat v průběhu několika předchozích let, tedy i v době, kdy probíhala vojenská spolupráce Ruska s NATO i v během státnických objímání při jednání skupiny G 8.

Po útoku 11. září byly výzvědné služby obviňovány ze selhání. Veřejnost je obviňovala, že nebyly schopny získat informace z prostředí etnicky definovaných, uzavřených teroristických skupin pohybujících se v horách na afgánsko-pakistánském pomezí. Zde jsme ale svědky ještě fatálnějšího selhání, kdy výzvědné služby nebyly schopné zachytit přípravy Ruska na změnu konceptu vedení války. V zemi, kde fungují diplomatické zastoupení, kde jde jakž tak volně cestovat. Doufejme, že analytici a zpravodajci se zaměřením na Rusko byli odsunuti do role personálu vojenských a policejních ubytovacích zařízení.

Druhá a daleko horší možnost je, že selhaly jako mnohokrát předtím, politické elity. Oblouzněni chimérou Ruska jako standardní země, naivitou, rusofilstvím, nevěnovali politici v Česku, ale ani jinde na Západě pozornost varování zpravodajců, že se Kreml připravuje k ostré změně politického i vojenského kurzu. Toto ale bylo zřejmé i laikovi sedícímu u počítače několik tisíc kilometrů od hranic Ruska.

Po útoku ruských vojsk na konci letošního srpna, které s tanky a raketomety "zabloudily na dovolenou" k Donbasu, Luhansku a podél Azovského moře k Mariopolu, vstoupila válka na Ukrajině do nové dimenze.  Vladimir Putin dal najevo, že anexí Krymu jeho tažení neskončilo. Za nečinného přihlížení světa vzniká, po vzoru Podněstří, Abcházie a Jižní Osetie, nový loutkový stát ovládaný Ruskem. Jestli bude zahrnovat pouze oblast Doněcka a Luhanska nebo v případě vhodných okolností nakonec i koridor ke Krymu či celé území Ukrajiny, záleží jen na něm.

5. září 2014 bylo vyhlášeno na Ukrajině příměří. Přesněji Ukrajina byla Ruskem donucena ke kapitulaci a akceptování odtržení východních oblastí. Stabilita je ale v nedohlednu, boje mohou kdykoliv vypuknout znovu. Někde v Rusku je také na comeback připraven „legitimní“ prezident Viktor Janukovič. Pouze svět chce pořád vidět mír tam kde není. Z vojenského hlediska si Rusko s Ukrajinou může dělat co chce. Západ se chová jako vazal Kremlu. Na rekreaci k Dombasu nejela americká 82. výsadková divize ani česká 4. brigáda rychlého nasazení. Zbraně a zpravodajské informace se také bojíme Ukrajině dodávat. Jednak z obavy, že padnou do rukou Ruska, spíše ale ve snaze nerozhněvat si Putina.

Reakce Západu se od počátku konfliktu opožďovaly za událostmi a byly nedostatečné. Naše vlastní neschopnost zasáhnout v minulosti proti Kremlu se stala záminkou nedělat nic ani v budoucnosti. Dosavadní opatření Západu uplatněné proti Rusku byla neškodným laškováním postrádajícím ideologický základ i jasný cíl. Vždyť již dnes se objevují úvahy o jejich zrušení, a to bez ohledu na trvající anexi Krymu a odtržení části Ukrajiny. Jakoby stačilo, že právě teď se na Ukrajině nestřílí z děl a když, tak jen tak trochu. Hospodářskými sankcemi chtěli západní politici pouze lacině zabodovat u voličů. Začali hrát s kartami idealismu, reminiscencí na studenou válku, a u zemí východní Evropy, vzpomínek na Ruskou okupaci. Když Moskva zareagovala odvetou, najednou se projevily degenerativní změny, ke kterým došlo v zemích Západu od konce studené války. Před rokem 1989 jednotu Unie a NATO vůči Rusku nabourávala pouze Francie se svými zastydlými velmocenskými ambicemi. Dnes politici, odboráři, průmyslníci, farmáři kňučí jako hokynáři a všichni počítají, co nás to bude stát.

Než se rozhodneme, co dál dělat, musíme se sami sebe zeptat, proč to dělat.  Proč se máme zříkat našeho pohodlí kvůli útoku na chudou, vzdálenou, korupcí sužovanou zemi, jejíž občany v Česku potkáváme většinou jako gastarbaitry? Nepřipomíná nám slogan o vzdálené zemi něco z našich vlastních dějin? Třeba Mnichov? Lidé z Ukrajiny uklízejí v našich bytech, prodávají buřty na Václavském náměstí a nejčastěji je vidíme v zaprášeném oblečení dřít na stavbách. V našem pohrdání a pocitu nadřazenosti zapomínáme, že nedávno jsme vypadali a žili úplně stejně, máme vlastní loupeživé kmotry a krade se u nás mezinárodní liga. Kde tedy v sobě nalezneme sílu a odhodlání obětovat pro Ukrajinu své pohodlí, sociální výhody, alespoň trochu toho sádla získaného bezproblémovým životem po roce 1989?

Nemusíme cynicky dělat nic nebo se ještě lépe vyhovět Rusku. Když Západ zruší veškeré restrikce, provede sebekritiku, veřejně uzná své chyby i právo Ruska dělat si s Ukrajinou co si zamane, tak nás Vladimír Vladimirovič pochválí. Nejsnaživějším patolízalům potom dovolí v Rusku podnikat.  Stojí ale třeba společnosti McDonald´s za to, nachat se šikanovat ruskou „hygienickou kontrolou“. Jak investoři vyvažují poměr potenciálního zisku dosažitelných v Rusku s rizikem putinizace jejich investic? Opouštění trhů v Rusku snižuje objem případného odškodnění, které by zde investující společnosti požadovali po vlastních vládách v případě vyvlastnění ze strany Kremlu. Jde o známou strategii kapitalizace zisku a socializace ztrát.

Servilita k Rusku je krátkodobě výhodnou strategií, kopíruje ale děj románu Válka s mloky Karla Čapka, kdy lidé dodávali mořským mlokům výbušniny na likvidaci pevniny a tím i sebe samých. Dlouhodobě se jedná o cestu ke skutečné válce nebo do gulagu.

Odpověď na otázku, proč bychom měli Ukrajině pomoci, vyplývá právě z faktu anexe Krymu a z toho, že bez vyhlášení války ruští vojáci útočili na ukrajinská města. Rusku nelze věřit, ani s ním seriózně jednat. Myslím, že i otrlý diplomat si po podání ruky s Vladimirem Putinem musí několikrát otřít dlaň do svého žaketu.

Na troskách Ukrajiny se z Ruska může stát nová a jediná supervelmoc, a to díky ochotě použít sílu v mezinárodních vztazích. Dostane se do pozice ničím neomezeného třídního násilníka, který si vezme co se mu zlíbí, a kdo se ozve, ten dostane pěstí, až mu krev vystříkne z nosu. Vždyť od začátku tohoto roku Rusko už jedná se Západem pouze z pozice síly.  Po vítězství na Ukrajině by platilo, z vojenského, politického, ekonomického hlediska, jen a pouze to co řekne Moskva. Neomezená moc omamuje a vede k stále větší agresivitě a páchání zločinům, a to i ze strany dříve slušných lidí. Rusko však nemá vychování ani tradici demokracie či vlády práva. (Doporučuji knihu Richarda Pipese, Rusko za starého režimu).

Je pro nás Rusko i kulturním a civilizačním vzorem, jako pro Viktora Orbána v Maďarsku? Proč si vlastně vážit Ruska? Nahradíme coca-colu kvasem, hamburger pirožkami, Madonnu Alexandrovci? Vladimíru Putinovi do hlavy nikdo nevidí, ale dalším cílem zelených mužiků může být Pobaltí, Polsko, Finsko, Rumunsko….. Že je to nemožné? A co bylo zdánlivě nemožné před únorem 2014 a co je dnes realitou? Západ může být postaven před dilema, zda vstoupí do války nebo stejně jako na Ukrajině couvne. Kam až? Na poslední výspu Evropy, portugalský mys Cabo da Roca? Letos si připomínáme sto let od skončení Velké války. Při studiu historických pramenů je zřetelně vidět, že nikdo, hlavy států, diplomaté, vojáci, v podstatě nechtěl celosvětový konflikt. Nanejvýš Rakousko-Uhersko toužilo po krátké vítězné válce za teroristický útok na následníka trůnu krytý částí srbských bezpečnostních složek, což je i z dnešního pohledu pochopitelné. Stejně tak nastal útok Spojených států na Talibánem ovládaný Afganistán a Irák Sadáma Husajna po 11. září 2001. Události ale dospěly k celosvětovému střetnutí s děsivou samovolností. I my bychom měli být zdrženliví při stupňování napětí. Vypukla však nová studená válka a pouze rozhodnost s jakou ji povedeme zabrání skutečné horké válce.

Jestliže se nechceme v budoucnosti třást před mezinárodním násilníkem, nezbývá než vzít válku na Ukrajině vážně.  Rusko se stalo ideologickým nepřítelem Západu, stejně jako v době komunismu. Kreml je třeba odříznout od vyspělého světa a vrátit se k modelu vztahů z doby studené války. Snad ještě Západ disponuje schopnostmi, jak zbavit Vladimíra Putina prestiže z pořádání závodů automobilů F 1, když už se to nepodařilo u mistrovství Evropy ve fotbale. Nezveličujme také hospodářský význam Ruska. Má pouze 142 milionů obyvatel a na Zemi dnes žije přes 7 miliard lidí, tedy i potenciálních zákazníků. Bohužel současná vysoká cena ropy zajišťující bezpracný přísun peněz a opět zvýší agresivitu Ruska. Okamžitou dostavbu infrastruktury plynovodů a ropovodů ať financují evropské fondy nebo přímo stát. Není čas na spory regulátorů s komerčními subjekty. Bez surovin se objem ruského vývozu rovná exportu Belgie. Nenechejme se vydírat a uzavřeme sami kohoutky plynovodů a ropovodů. Pohonné hmoty budou o něco dražší, v bytech při 18 °C nezmrzneme, ale hledáním substitutů hospodářství získá rozvojový impuls. Odřízněme Rusko od systému mezinárodního platebního styku SWIFT. Donuťme ruský kapitál, oligarchy i jejich děti  vrátit se do Ruska. Ruským boháčům se nebude líbit, aby vše co je jim drahé, peníze i rodiny, byly vydány napospas Vladimiru Vladimiroviči. Odmítněme ruské diamanty stejně jako svého času ty krvavé ze Sierra-Leone. Pomozme Ukrajině financovat nákup zbraní i služeb zahraničních vojenských instruktorů. Darujme Kyjevu naše „ruské“ zbraně. Ostatně je skandální, že ještě po 30 letech po vymanění se z ruské sféry vlivu česká armáda závisí na výzbroji potenciálního protivníka.

Za první studené války Kreml platil mírové aktivisty. Měli bychom si proto dávat pozor na současné ekologické aktivisty brojící proti energetické bezpečnosti, odpůrce euroatlantické spolupráce a Evropské unie.

(Lidové noviny 30.10.2014)