O nenutnosti vyhnání

Po srovnání s událostmi v západní Evropě se teze o „historické nevyhnutelnosti“ vyhnání českých Němců jeví jako nesmysl. Jeho příčiny byly mrzce přízemní. Šlo o snahu profitovat z nenávisti a rozdávání nakradeného majetku.

Německá kancléřka Angela Merkel v roce 2018 v projevu k Světovému dni uprchlíků připadající na 20. červen uvedla, že pro vyhnání a útěk Němců neexistovalo morální, ani politické ospravedlnění, ačkoliv šlo o následek zločinů nacistické diktatury. Vyhnání českých Němců po roce 1945 však místní většinové mínění považuje za dějinnou nutnost.  

Pravdou je, že všechny evropské státy okupované Třetí říší se zbavovaly Němců, kteří se tam za války přistěhovali nebo přišli jako uprchlíci před postupující frontou. S výjimkou Československa, Polska, Jugoslávie a částečně Maďarska, původní Němci, kteří před válkou nebyli občany Říše a měli místní státní příslušnost, vyhnáni nebyli. Stejně tak se etničtí Němci po propuštění ze spojeneckého zajetí mohli vrátit domů a dostali opět své původní občanství.

Maďarům se podařilo uchránit před odsunem prosazovaným sovětskou okupační správou více než polovinu svých Němců. Dalších 65 000 jich však bylo odvlečeno do GULAGů. Holandsko začalo shromažďovat 120 až 170 tisíc domácí Němců v internačních táborech. Odtud bylo vyvezeno 3691 osob do sousední britské okupační zóny. Její velitel však konstatoval, že pro vyháněné nemá potraviny ani ubytování. Pohrozil, že na oplátku vyexpeduje do Nizozemí všechny v jeho zóně usedlé Holanďany. A byl klid. Stejnou vyjednávací taktiku s totožným výsledkem použil i vůči Dánsku. Vyhánění z Francie, hlavně z Alsaska a Lotrinska, z Belgie a Lucemburska nepřipadalo v úvahu. I když muži kvůli své přidělené státní příslušnosti sloužili ve Wehrmachtu. Civilizované státy své vlastní obyvatele nevyhánějí a místní Němci byli důsledně považováni za Francouze, Belgičany, Lucemburčany navzdory tomu, že doma mluvili německy.

Rumunsko své Němce nevyhánělo, ale bránilo jim v návratu, pokud předtím sami jako uprchlíci před Rudou armádou opustili zemi. Sovětský svaz historicky usazené Němci za hranice nevysídlil. Deportoval (přeháněl) je však uvnitř svého území a využíval pro otrockou práci.

V Polsku většina z asi 1 100 000 původních Němců utekla před postupující Rudou armádou již v průběhu bojů. Po válce však proběhlo vysídlení, a mělo také své „divokého“ období, asi 6 až 8 milionů Němců z území přiřčených Polsku. Posunutí jeho hranic západním směrem, na linii Odra-Nisa, představovalo kompenzaci na úkor Německa za onu část Polska, kterou Sovětský svaz obsadil v roce 1939 na základě paktu Molotov-Ribbentrop. Sovětský svaz získal to, co na čem se původně dohodl s Třetí říší.

Po druhé světové válce se z Německa do Itálie směli vrátit všichni obyvatel Jižních Tyrol, kteří se vystěhovali do Říše. Podle italsko-německé smlouvy sice pozbyli občanství, ale Itálie jim ho obnovila.

Po srovnání s událostmi v západní Evropě se teze o „historické nevyhnutelnosti“ vyhnání českých Němců jeví jako nesmysl. V Československu byly jeho příčiny mrzce přízemní. V prvé řadě šlo o obsesi Edvarda Beneše z nepřetržité řady jeho selhání v letech 1918 až 1938 kombinovanou s osobnostními vadami. Vše bylo rámováno polokomunistickým režimem III. republiky (1945-1948), jehož součástí byly dnešní historické ikony Jan Masaryk a právě Edvard Beneš, který politicky profitoval na nenávisti a rozdávání nakradeného majetku.  

(vyšlo v MF Dnes 16. července 2021)