Nesmysly v diskusi o státních alimentech

Českem cloumá spor o zálohové výživné na děti. Nesouhlasím, ale když už, protože „pokrok“ nejde zastavit, spolu se zavedením zálohového výživného by mělo dojít ke zrušení trestnost neplacení výživného.

Děti si sice rodiče nevybírají, ale partneři si vybírají, s kým se budou rozmnožovat. Když si žena zvolí partnera, který získává peníze menšími či většími podvody nebo krádežemi, lže, vystupuje bezohledně, násilnicky vůči svému okolí, je schopen zbít slabšího, úplně stejného chování se vbrzku dočká ona sama. Ano, možná jí to imponuje, jaký je to alfa samec a užívá si lehce získaných peněz na pařbách a výletech. S určitostí blízkou jistotě lze však říci, že pokud jej nepustí k vodě, dříve nebo později doplatí na svoji volbu. Stane se obětí násilí a podvodu se takový partner dopustí vůči ní samotné, například při plnění vyživovací povinností k jejich dětem.

Když už, protože „pokrok“ nejde zastavit, spolu se zavedením zálohového výživného by mělo dojít ke zrušení trestnost neplacení výživného. Odlehčilo by to také přeplněným věznicím. Trestným činem je neplacení alimentů jenom díky uvedení v trestní zákoně. Jsou země, kde něco takového neznají. Ostatně, za jiné dluhy se také nezavírá, vězení pro dlužníky neexistuje. I když. Odsouzeno mělo být všech 500.000 dlužníků s vícečetnými exekucemi, a to již na základě současného znění trestního zákona dle paragrafu o způsobení si úpadku. Alespoň k veřejným pracem.

Nelíbí se mi, že nárok na zálohové výživné by vznikl, pouze kdyby povinnost byla vymáhána exekučně. Myslím, že existuje hodně žen, které z obavy před mstou partnera ani alimenty nepožadují.

Nejproblematičtější je tvrzení, resp. omílání mýtu o nevymahatelnosti práva.  V argumentaci panuje obrovský rozpor. Jednak se sočí na exekutory, jak dřou z dlužníků kůži. Na druhé straně zní hlasy, jak ty alimenty nejdou vymoci ani exekučně. A to je speciálně v případech neplacení alimentů možnost zabavení řidičáků a nad dlužníkem se vznáší hrozba trestního postihu. Tak jak to tedy je? Je právo vymahatelné nebo „převymahatelné“?

Mám za sebou osobní účast v mnoha obchodních sporech, mohl jsem nahlédnout do tisíců spisů ve sporech o zaplacení. Justici znám v dobrém i zlém. Jde o lidskou spravedlnost, která nebude nikdy dokonalá. Kromě toho, vždy jedna ze stran prohraje a odchází od soudu ukřivděná. Zajímalo by mě, kde se bere ono paušální tvrzení, že panuje nevymahatelnost práva? Justice je totiž nejlépe fungující státní instituci v Česku. Kdyby byla ze strany ministerstva spravedlnosti řádně řízena její administrativa (a posílena), byla by ještě lepší.

Když někdo napíše nebo řekne, že právo je nevymahatelné, tak logicky taková situace vyžaduje nápravu, zásah, opatření. A? A dopadneme jako v Polsku, Maďarsku nebo Rumunsku, kde se vládní moc snaží i pod pláštíkem podobných argumentů ovládnout justici, jedinou instituci, před níž musí stát i politik sklonit hlavu. Takže prosím, velice važme slova. Můžeme i nevědomky napomáhat věcem, které bychom si nepřáli.