Návštěva německého prezidenta a česká představa, že máme být stále hoštěni“

Hoštěním mám na mysli v politickém smyslu. Chováme se, jako kdyby nám Německo stále něco dlužilo a jenom čekáme na vhodnou příležitost se domnělých nároků domoci. Přitom máme vlastní škraloupy a viny.

Německý prezident Frank-Walter Steinmeier přijel ve středu na návštěvu Česka. Cestu podnikl vlakem a během ní řekl: „Rok od roku jsme si bližší, hospodářsky, politicky, kulturně, lidsky“. Obávám se, že zbývá vykonat ještě mnoho práce, aby se obloha rozjasnila. a to hlavně z české strany, Nemohu si pomoci, pouze tak nějak žijeme vedle sebe, počítáme zisky, výhody, investovaný kapitál, podíl vývozu, dovozu, ale bez skutečného přátelství. Jako kdyby Německo stále Česku něco dlužilo a jenom čekáme na vhodnou příležitost domoci se domnělých nároků. Což ostatně je vidět v bezpočtu nenávistných diskusních příspěvků pod články o návštěvě spolkového prezidenta. Možná je to tím, že ve svém až chorobném individualismu, nesvornosti a přezíravosti nemáme rádi vůbec nikoho.

Česko-německé soužití určitě neutužují školní učebnice replikující obrozenecké mýty, mlčení mainstreimu historické vědy (když ne přímo nacionální výklad dějin), opakování filmů jako husitská trilogie Otakara Vávry, srovnatelné s řemeslně také výbornými, štvavými filmy Třetí říše, večerníčky jako třeba Krkonošské pohádky, kde se dítkám ukazuje archetyp zlého Germána.  

Nevypořádali jsme se vlastními poválečnými zvěrstvy, které jsou stále beztrestně popírány a omlouvány. Dodnes v českém právním řádu „smrdí“ amnestijní zákon z 8. května 1946. Mimo jiné v něm stojí, že jednání do 28. října 1945, které směřovalo k odplatě (jinak řečeno mstě), není bezprávné, tedy je po „právu“ (sic!).

V roce 2005 vzniklo Muzeum romské kultury (v Brně), ale stále neexistuje instituce, která by mapovala 800 let historie německé jazykové skupiny. Německé hroby zanikly nebo postupně zanikají a jen tu a tam v poli zůstávají křížky s nápisy v němčině nebo tu a tam třeba v kostele na varhanách cedulka „Gestiftet von den Eheleuten Jakob und Katarina Maschka in Haus No. 136“ (darovali ...). Jestliže jsou pro nás tyto připomínky společného soužití Němců a Čechů překvapující, naše děti již vůbec nechápou kde se vzaly. Stejně tak zaniklo povědomí o místních zvycích, stavebních stylech, způsobu oblékání, krojích a kulinářských specialitách. Folklórní slavnosti jsou z tohoto důvod na některých místech Česka autentické asi jako Santa Claus v supermarketu.

Poslední den své návštěvy německý prezident zavítá do Ústí nad Labem. Zde se od roku 2007 připravovalo péčí spolku Collegia Bohemic zřízení expozice německého osídlení. K jeho otevření mělo dojít již v letech 2011-2012. Dnes po 14 letech snažení je výsledkem  multimediální expozici nazvaná Naši Němci, kterou si Frank-Walter Steinmeier hodlá v Ústí nad Labem prohlédnout. Nemohu si pomoci, ale pro mne jde o pouhou náhražka za skutečně důstojnou muzejní instituci s celostátním významem, která by se zabývala staletími česko-německého soužití.

Ostatně nebyli bychom v Česku, kdyby nebylo nějaké kdyby. Expozice je ve městě, kde se nachází most „dr. Edvarda Beneše“, ze kterého byli němečtí obyvatelé v červenci 1945 shazováni do Labe a stříleni. Most se jmenuje po onom Edvardu Benešovi, politikovi, který v roce 1945 opakovaně vyzýval k „vylikvidování Němců“. Máme opravdu smysl pro absurdity protože v Osvětimi určitě nenajdeme ulici pojmenovanou po nějakém nacistickém antisemitovi, který vyzýval k vylikvidování Židů. A vedení města Ústí nad Labem s tímto ostudným stavem nehodlá nic dělat.

V česko-německých vztazích absolutně chybí gesta usmíření, ke kterému měli odvahu představitelé Francie a Německa. Společná modlitba německého kancléře Konrada Adenauera a francouzského prezidenta Charlese de Gaulla v roce 1962 v Remeši spolu s gestem Helmuta Kohla s Francois Mitterrandem držící se za ruce v roce 1984 u verdunského pomníku, jsou těmi největšími symboly pokusu překlenout historické tragédie

Německý prezident Frank-Walter Steinmeier navštívil kryptu pravoslavného kostela v Resslově ulici a uctil památku československých výsadkářů, kteří provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. S hradním pánem, který se dostal do své dočasné funkce v roce 2014 rozpoutáním protiněmecké nenávisti, je něco, co teď napíši, naprosto vyloučené. Reciprocitou návštěvy krypty by měl být vzpomínkový akt v Postoloprtech nebo na Švédcích šancích, v místech poválečných masakrů Němců, kde by německý a český prezident společně prohlásili: “A odpusťte nám naše viny“... „Und vergeben Sie uns unsere Schulden“. A znakem úplného usmíření bude uspořádání Sudetoněmeckých dnů v jednom ze sálů Pražského hradu. Já vím, někdy v budoucnu. :-)

PS: Vzhledem k tomu, že diskusní příspěvky pod články nic nepřináší a slouží k excitaci nenávisti, rozhodl jsem se diskusi neotevírat. Pokud někdo nesouhlasí, ať si dá práci, napíše a publikuje vlastní polemický text.