Inflace nám začala ničit úspory, viník je znám

Dosud převládající ekonomické teorie nedokáží vysvětlit vývoj českého ani světového hospodářství a vedou k chybným interpretacím, co je dobré a co špatné. Nezapadají do sebe hodnoty úrokových měr, cenové hladiny, růstu peněžní zásoby i hrubého domácího produktu (HDP).

Mezi centrálními bankéři je dnes módní tzv. inflační cílování, řízené znehodnocování peněz zhruba o 2 procenta ročně. Z Nového Zélandu se tato novota se šíří do světa teprve od roku 1990. Stejně oblíbená je mezi nimi pohádka o nutnosti boje proti zlé deflaci. Lidé prý v očekávání snížení cen hibernují (asi jako medvědi), přestávají jíst, topit, svítit, šatit se, jezdit auty, a to vše v touze vyčkat, až třeba za rok bude všechno o zlomek procenta levnější. A tím prý „ničí ekonomiku“. Peníze je proto třeba pouze kazit, „zpátky ni krok“.

Centrální banky zahleděné do vadných ekonomických teorií nemají ponětí co svými opatřeními spouští, jak a proč se to děje, kdy a kde se co projeví a jak to bezpečně ukončit. Třeba jak vycouvat z měnových intervencí, eliminovat nafouklou peněžní zásobu, zbavit se nakoupených aktiv…. Aby chaosu nebylo málo, skrze odkupy státních dluhopisů „tisknou“ vládám peníze (o tom, že státní dluh nelze splatit), což v minulosti končilo tzv. hyperinflací. Alan Greenspan, bývalý šéf amerického FEDu, volá po návratu zlatého standardu, Banka pro mezinárodní platby v Basileji varuje před krachem finančních trhů. Nastal proto čas na změnu ekonomického paradigmatu.

Abychom pochopili bídu dnešní ekonomie, musíme se vrátit do minulosti. Inflace dříve znamenala nafouknutí (inflatio) množství peněz v ekonomice, což v současnosti probíhá tempem okolo 10 procent za rok. V naší nové krásné době se za „inflaci“ vydává statistiky vypočítaný(!?) růst cenové hladiny zboží a služeb zařazených do tzv. spotřebního koše. Jenže každý máme "jiný žaludek" (jinou spotřebu) a také záleží kdo, jak a s jakým záměrem dává tyto v principu nesmyslné údaje dohromady. O manipulaci s údaji o tzv. inflaci pojednává článek pod tímto odkazem.

V tuzemském koši mimo jiné chybí nemovitosti i dluhopisy. Z tohoto důvodu i když ceny obou položek razantně rostly, Česko vykazovalo nulovou „inflaci“. Idylka skončila. Údaje za leden ukazují, že ceny zboží ve „spotřebním koši“ meziročně vzrostly už o 2,2 procenta (u některých potravin to bylo o 5 až 10 procent, lokomotivy možná ale zlevnily – to je ironie). 

Česká národní banka, která od roku 2013 uměle oslabuje českou korunu, způsobuje růst cen a sama sebe za to chválí, začala nejen plnit plán, ale dokonce jej překračovat. Protože se centrální bankéři dušovali, že intervence neukončí dříve než ve druhém čtvrtletí 2017, znehodnocování našich peněz bude zrychlovat. Již dne přicházíme ročně o 2,2 procenta z úspor a jako úroky z vkladů dostáváme co? Nula procent. ČNB nás bojem proti tzv. deflaci vlastně chrání před působením škodlivých mimozemšťanů. Sice neexistují stejně jako jejich škodlivost, ale boj je boj. Kromě toho, pokles a růst cen je projevem dějů v ekonomice, nikoliv tím, co ji pohání nebo brzdí.

Spotřebitel, kterého neohromují megastatistiky „vycucané z prstu“ vidí, že nebýt intervencí, mohl tři roky tankovat naftu o 2 koruny levněji a ceny zboží z dovozu i zahraniční dovolené by byly minimálně o 5 procent nižší. Proč to všechno? Co více potvrzuje nesmyslnost provokování „inflace“ i odmítání „deflace“, než to, že v roce 2015 vzrostl při udávané nulové změně cen český HDP o 4,3 procenta a podobně tomu bylo v roce 2016? Ptám se, centrální bankéři, proč musí být inflace. Možná je odpovědí poselství Christopera Simse, amerického profesora, nositele Nobelovy ceny za ekonomii, který na plnou hubu říká „rozjeďte inflaci, vymažete tím dluhy“ (Lidové noviny 28.11.2015).

Čím nižší ceny, tím je vyšší spotřeba i růst hospodářství. Když si lidé mohou koupit více benzínu, budou i častěji cestovat automobily. Po zlevnění praček nebo mobilů, dojde k jejich dřívější výměně. Centrální bankéři tento jev, potvrzený reálným vývojem maloobchodních tržeb, ignorují stejně jako existenci oborů (spotřební elektroniky a mobilních zařízení), kde ceny klesají neustále a žádná krize zde nepanuje. Připomínají tak lékaře, kteří v 19. století v souvislosti s horečkou omladnic nechtěli vidět fakta a v důsledku toho zabíjeli další a další pacientky. Měnové manipulace centrálních bank nevedou k prosperitě.

Radovat se ze zdražování je stejně hloupé jako mít potěšení ze zvyšujícího se počtu mrtvých na silnicích. Každý duševně zdravý člověk si chce za stejnou sumu peněz koupit více zboží, nikoliv méně. I ten oslík pozná, že větší kupka sena je lepší než ta menší. Přestaňme radostně hýkat nad růstem cen, ale naopak hledejme viníka. Ostatně, co získáme růstem HDP o 2 procenta při 2 procentním zdražení? Naprosto nic. To co možná vyděláme navíc, nám vyšší ceny zase seberou. Deflační peníze jsou jediné dobré peníze. Německem se začala šířit panika plynoucí z růstu cen, a to ve spojitosti s traumatem z hyperinflace ve třicátých letech minulého století. Nejvyšší inflaci mělo poválečné Maďarsko druhé světové válce (rok 1946 – 41,9 biliard (4,19×10 na 16) % - zdroj Wikipedie. (Jak to vypadalo je zde).

Počínání centrálních bankéřů připomíná hru dětí s ovládacími prvky atomového reaktoru. Nevědí co se uvnitř děje, nahodile mačkají knoflíky, mumlají „abrakadabra“ a tváří se ukrutně důležitě. Až dojde k hyperinflaci, propadu kurzů nebo k jejich dramatické zpevnění či se projeví jiné symptomy nové finanční krize, budou hledět a drmolit "my nevěděli, mysleli jsme, překvapilo nás.....".

(Vyšlo v MF Dnes 16.ledna.2017)