Člověk sám sobě Bohem, dítě bůžkem (3)

Každý se stal sám sobě Bohem s tím, že nikoho nepotřebuje, žije v bublině vlastní morálky, pravidel, cítí se povolán rozhodovat, kdy bude jaký zákon dodržovat a kdy ne. Někteří mají možná i svoje vlastní počasí.

Zamyšlení na téma Proč je svět jaký je (díl třetí)

Díl první - Demokracie zesiluje aroganci blbců

Díl druhý - Přílišné ohledy k blbcům

Nerovnost (majetková, rozumová, v míře štěstí, kterého se nám dostává...…) je přirozená a musíme se s ní vypořádat ve svých myslích. Lidé jsou přes všechna svá přání ale také šidítka v podobě universálního, rovného volebního práva (díl první) nerovní ve vrozených předpokladech, ve štěstí a v konečném důsledku i ve výsledcích života. Napoleon prohlásil: „Společnost nemůže existovat bez nerovnosti, nerovnost bez morálního kodexu a morální kodex bez náboženství“. Všichni nemusíme věřit v Boha a určitě neplatí, že takoví lidé jsou lepší, než ti co v Boha nevěří. Důležité je, abychom se řídili pravidly, i když je to momentálně pro nás nevýhodné, a zásadou „nedělej jiným, co nechceš, aby oni dělali tobě“. V opačném případě společnost ztrácí podpůrnou kostru, která ji dosud drží pohromadě.

Baruchu Spinozovi nebo také Karlu Marxovi (jsou zmiňováni i další filozofové) se přisuzuje výrok: "Svoboda je poznaná nutnost". Co má být dříve? Vejce nebo slepice, morálka nebo vynucování pravidel? Občané nechtějí být napomínáni (trestáni), ani necítí vnitřní „nutnost“ a politici populisticky kopírují jejich názory.Dokonce si připadají existenčně ohroženi, když policie koná vynucuje zákony.

Většina lidí by dnes nedokázala říci, „co považuje za nutnost“, nechápali by otázku „čím jsou omezeni“, kde jsou „mantinely jejich jednání“. Každý se stal sám sobě Bohem. Nikoho přece nepotřebuje, žije v bublině vlastní morálky, pravidel, cítí se povolán rozhodovat, kdy bude jaký zákon dodržovat a kdy ne (zda ta značka STOP je potřebná nebo ne). Někteří mají možná i svoje vlastní počasí. Při absenci skutečných vazeb, a nemyslím na (a)sociálních sítích, ale k rodině, přátelům, obci, spolkům a hlavně bez morálního jednání, což je podmínka jakýchkoliv vztahů mezi lidmi, se ti, co chtějí být vším, stávají ničím. Díky své sebelásce a z ní plynouc nesvornosti, nevládnou svým životům, nejsou žádnými Bohy, ale lehce manipulovatelnými loutkami.

Dítě jako rodinný bůžek

Problém začíná již v raném věku, kdy se děti stávají rodinnými bůžky, ze kterých vyrostou v dospělosti již zmínění bohové. Antickému filozofovi Sókratovi je podsouván výrok: „Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele“. Dalo by se říci, že v každé generaci staří hudrují na mladé. Kromě toho, od doby kdy žil Sókrates uplynulo 2400 let a lidstvo dosud nevyhynulo. Jenže dnes jde opravdu do tuhého. Dospělí infantilní a děti, alespoň v tzv. rozvinutém světě, nemusí a nesmí pracovat, ničemu a nikomu se podřizovat, určují, co budou jíst, co si oblečou, kdy půjdou spát, kam rodina pojede na dovolenou. Tělesné tresty jsou zakázány, škola se stala něčím mezi hlídacím ústavem a zábavním parkem. „Rodina není demokracie“ říká psychiatr David Eberhard, autor knihyJak děti přebírají kontrolu, kde popisuje Švédsko a jeho generaci nezvladatelných spratků. Vždyť my ale žijeme v demokracii, všichni jsem si rovni a nikdo nemusí naslouchat ani poslouchat.

Zamyšlení na téma Proč je svět jaký je (následuje díl čtvrtý Co dnes podporujeme nás zítra může zničit)