Afganistán, válka na „slepo“

Po 20 letech války v Afganistánu o něm zhola nic neví nejen západní veřejnost, ale ani armády a vládní složky. Příčinou odchodu je neschopnosti Západu, včetně Česka, nikoliv však vojenská, ale na poli poznání.

 Evakuační lety českých vojenských speciálů z Afganistánu přiměly politiky k vzájemnému poplácávání po ramenou. Některé komentátory naplnily dokonce takovou hrdostí, že volají po natočení dobrodružného filmu, napsání knihy a besedách ve školách. Útěkem se ale války  nevyhrávají a hrdinství spolu s improvizací je potřeba tam, kde napřed někdo něco „podělá“.

Vojenská akce proti Afganistánu byla v říjnu 2001 zahájena ze dvou důvodů. Eliminovat Talibán jako hrozbu pro mezinárodní bezpečnost. Vyhnat z jeho území Al-Kajdu, odpovědnou za teroristické útoky provedené 11. září téhož roku ve Spojených státech. V listopadu 2001 bylo v podstatě hotovo a mohlo začít plnění sekundárních cílů operace Trvalá svoboda. Ty spočívaly v rekonstrukci země, ochraně obyvatel, výcviku bezpečnostních složek a vytvářením místní správy. Primárně nešlo o nějaký vývoz demokracie, jak se snaží šířit ruská propaganda. 

Obsadit území daného státu, dobýt hlavní město a porazit jeho armádu však nestačí. Výjezdy vojáků do krajiny v plechových krabicích, odkud se vrací na uzavřenou základnu k hamburgeru a chlazené coca-cole, nikam nevedou. Je třeba poznat strukturu společnosti a získat místní lidi. Ostatně tohle psal již Niccolo Machiavelli. Dnes je na Afganistán upřen zájem médií a nutkání vyjádřit svůj názor pociťuje i ten, kdo pouze prolétal okolo v dopravním letadle. Jenže po 20 letech války o něm neví zhola nic nejen západní veřejnost, ale ani armády a další složky, které zde měly plnit výše uvedené úkoly. Příčinou odchodu z Afganistánu je neschopnosti Západu, včetně Česka, nikoliv však vojenská, ale na poli poznání. Západ porazila jeho vlastní neschopnost, nikoliv Talibán.

Celá válka nebo lépe řečeno operace, byla vedena bez vhledu do afgánské společnosti. Existují stovky nezodpovězených otázek a každá odpověď evokuje deset dalších. A o tom to je. Proč a jak Afgánci bojují, jakou mají motivaci, kdo a jak zde velí? Komu a čemu patří jejich loajalita a jak je silná či proměnlivá? Co je to Talibán, jakou má strukturu, hierarchii, monolitičnost a kolik má vůbec bojovníků? Jak moc jej tmelí paštunský nacionalismus a jak se proti němu staví jiná etnika? Proč obyvatelé podporují Taliban a je to vůbec Talibán, co podporují? Kde bojovníci získávali výzbroj, výstroj, potraviny, kde měli zázemí k odpočinku a k ošetření? Jaké jsou vztahy mezi Tádžiky, Uzbeky, Paštuny, Hazáry, Ajmaky, Turkmeny, sunity či menšinovými šíity? Jak fungují vztahy mezi vůdci kmenů, klanů, vládci údolí a jednotlivých vesnic, kteří mají různé zájmy, bez ohledu na to, k jakému etniku, kmenu, klanu nebo víře patří? Nebo taková maličkost. Kde se v afgánské pustině vezme osamocený chlap. Odkud jde, kam míří, proč je na cestě? Západ nebyl schopen klíčovým lidem v Afganistánu jako jsou stařešinové, vůdcové kmenů...., (a kdo je zde vůbec opravdu klíčový?), nabídnout to po čem touží a o co usilují? S cílem získat vesnické stařešiny na svou strany, jim v minulosti zpravodajské jednotky poskytovaly viagru. To byla snad jediná kreativní akce v celé válce.

Z poznání afgánské společnosti by šlo odvodit, jak ji infiltrovat, jakým způsobem postavit kmeny proti sobě, jakou zvolit strategii i taktiku boje a na co se zaměřit. Proč v Afganistánu nevytvořit loutkové státy, který by dlouhodobě „zaměstnávaly“ Talibán nebo jiné nepřátele Západu? Nic, nic, nic.

Dnes se „najednou“ veřejně mluví bezbřehé korupci v afgánské armádě, rozkradení zásob, výzbroje, střeliva, mnoha měsíčním nevyplácení žoldu, dezercích, fiktivních jednotkách, na něž byly inkasovány peníze. List Washington Post v prosinci roku 2019 otiskl sérii článků vycházející ze zprávy Úřadu zvláštního generálního inspektora pro rekonstrukci Afghánistánu (SIGAR), který měl vyšetřovat, jak Spojené státy válku v této zemi vedly a jak se využily stovky miliard. Závěr: „Americké veřejnosti se neustále lhalo“. Výše uvedené texty měly i nějakou projekci do českých médií, ale ta neodpovídala závažnosti zjištění. Ještě jedna zpráva na doplnění. Afgánskému zdravotnictví prý dnes hrozí zhroucení, protože bylo za sta procent financováno ze zahraniční (americké) pomoci. Takže 20 let se nějaký stát vychovává k absolutní závislosti na donátorech a současně probíhají jednání o odchodu donátorů. Můj ty světe. Myslím si, že aféra Afganistán je pro USA stejný předěl jako aféra Watergate. A pokud Američané celou věc nebudou takto vnímat, následně vyšetřovat, trestat, napravovat mechanismy fungování vlády, tak je se Západem opravdu zle. Znamenalo by to, že Spojené státy jsou rozložené, ztratily schopnost sebereflexe a nápravy chyb.

Zeptám se, tohle všechno v Česku nikdo nevědě? A když to věděl, co čekal, kam tato situace povede? Poslanci výboru pro obranu a bezpečnost chtěli nedávno po Armádě ČR analýzu, proč Talibán tak rychle zvítězil. Naprosto směšné. Měli roky na to, aby se zajímali o způsob boje s Talibánem i o fungování místní vlády, armády a policie. Jeden z mnoha dalších, kteří „byli u toho“ a najednou chtějí analýzy, byl generálmajor Bohuslav Dvořák, který velel vedle kontingentu české armády ISAF-KAIA po čtyři měsíce také koaličním silám na kábulském letišti.

Právě zpětná reflexe by nás dovedla k poznání, že tudy cesta nevede a v Afganistánu se musí bojovat jinak než pytli peněz. Třeba cílenými operacemi dronů, které by sekali hlavičky příliš ambiciózních džihádistů, aby zde nevzniklo nové hnízdo světového terorismu. A že 20 let je moc dlouho? Američané  jsou v Německu 76 let. (Roman Joch, Smrt afgánské svobody, Lidové noviny 21.8.2021)   

Bylo jasné, že za daného stavu vše muselo skončit tak jak to skončilo. V roce 1990 se Československo pyšnilo vojenskými chemiky. Dnes se v médiích občas objeví fantasmagorie o českých komických silách. Proč místo toho nenabídnout v NATO výsledky práce historiků, kulturních specialistů, lingvistů, etnografů, kteří by se pokoušeli pronikat do společnosti a myšlení nepřátel?

Ministr obrany USA Robert McNamara zadal v roce 1967 vypracování zprávy o válce ve Vietnamu. Její průnik do médií se stal námětem filmu Stevena Spielberga (Akta Pentagon: Skrytá válka). Jenže kde hledat v Česku myšlenky, když nejsou. Kdo se snažil získat od Armády ČR analýzy týkající se této země a materiály, které její příslušníci používají v průběhu přípravy na vyslání do Afghánistánu, dočkal se výmluv na utajení. Žádné výstupy tohoto druhu podle všeho nikdy neexistovaly, zpravodajská činnost se rovnala nule. Co je to ale za vojsko, lhostejno zda americké nebo české, které je někde za plotem základny a neví nic o těch, proti nimž bojuje. Ne, není to neúcta k zraněným a 14 mrtvým vojákům. Naopak, zakrývat afgánskou epizodu siláckými řečmi nebo mlčení, to znamená znevážit jejich oběť.

V demokratických zemích dostává armáda úkoly od politiků, ale zde se vedla válka bez zadání, zpětné kontroly a “na slepo“. Zdůrazňuji, není to chyba armády. Jde o první případ takového konfliktu v novodobé historii Česka, tak si vezměme ponaučení. Třeba prostřednictvím práce parlamentní vyšetřovací komise. Ostatně, jak to vypadá v Mali?

(článek vyšel v MF Dnes 18. září 2021)

PS: Vzhledem k tomu, že diskusní příspěvky pod články nic nepřináší a slouží k excitaci svárů a nenávisti, rozhodl jsem se diskusi neotevírat.

Pokud někdo nesouhlasí, ať si dá práci, napíše a publikuje vlastní polemický text.