A už se rozdávají metály

Na rozdíl od Romana Prymuly vyznamenání zaslouží všichni lidé v první linii, kteří se stýkají s nemocnými a starají se o ně, personál domovů důchodců podstupující v některých případech dobrovolnou izolaci se svými klienty.

Ing. Zeman v rozhovoru pro bulvární deník Blesk slíbil řád Bílého lva Romanu Prymulovi. Ten od 15. do 30. března tohoto roku zastával funkci předsedy Ústředního krizového štábu. Naskýtá se otázka, co dotyčný udělal hrdinského, mimořádného, nad rámec svého pracovního a platového zařazení. Jeho pavědecké vyjádření, že germánská a románská rasa mají odlišné množství receptorů, na které se virus může vázat, si spíše zaslouží Bludný balvan spolku Sysifos za vědeckou iracionalitu. Stejně jako proměřovat/nepromořovat, uzavřít/neuzavřít..... Jestli to nemá být ocenění za příchylnost k čínským mastičkářům v době jeho ředitelování ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové.

Rozmarům Hradního pána nelze moc vzdorovat, je všemocný, za své konání neodpovědný, což mi vždy evokuje také slovo nesvéprávný. Nezbývá tedy než konstatovat, že chystaný akt bude ryze rituální, s významem pouze pro Hradní enklávu negativní deviace. Asi jako když si soudruzi před rokem 1989 navzájem zdobili prsa řády anebo Gustav Husák v roce 1978 uděloval shodou okolností stejné vyznamenání Muammaru Kaddáfímu.

V činnosti Krizového štábu chyběla a stále chybí sebemenší invence. Člověk se děsí při pomyšlení, že by se takto postupovalo v případě válečného konfliktu. Myšlenka chytré karantény, kterou stát převzal, pochází od platformy Covid19CZ a ještě se ji za několik týdnů nedaří zprovoznit. Nic dalšího v jeho útrobách nevzniklo. Všechny ostatní občanské iniciativy jdou mimo něj, a to jsou přitom některé významným zdrojem ochranných pomůcek a erár o nich neví (nebo nechce vědět). Krizový štáb si teprve po třech týdnech po začátku krize vzpomněl na kapacity laboratoří soukromého sektoru, vysokých škol a pracovišť Akademie věd. Toto opomenutí zapříčinilo nedostatečnému testování potenciálně nakažených šíření koronaviru v populaci. Ostatně, problémy s testování nedokázal Krizový štáb vyřešit doteď.

Druhou zásadní chybou, která také bohužel přetrvává, je absence systému v zásobování ochrannými pomůckami. A jestli si někdo myslí, že zdravotníci a další mají všeho dost, tak je na velkém omylu.

Prostě ministerstva a kraje „něco, někam“ rozvážejí, ale ti, co jsou zásobováni, natož veřejnost, do způsobu distribuce nevidí.  Přehled o zásobách, co kde je a v jaké kvalitě, chybí. Tak jako po každé válce nebo jiné krizi se ukáže, že část nedostatkového materiálu si odklonili ti, co jej vůbec nepotřebují (a s respirátorem třídy FPP3 chodí jako s módním doplňkem, resp. znakem sociálního statusu), další bude bezúčelně ležet v centrálních skladech, ordinacích, služebnách (protože nikdo neví, co a kdy z centra dodají nebo zda vůbec dodají) a ostatní se prostě rozkrade. Mějme tento chaos na paměti, až se bude mluvit o mrtvých seniorech v zařízeních sociální péče. 

Kdo si na rozdíl od Romana Prymuly opravdu zaslouží vyznamenání jsou lidé v první linii, kteří se stýkají s nemocnými a starají se o ně, dále personál domovů důchodců podstupující v některých případech dobrovolnou izolaci se svými klienty. Tito všichni by měli dostat medaile Vděčnosti, ale ražené za peníze z veřejné sbírky a udělované přímo reprezentanty občanů. Nikoliv politiky.

Když si můžeme sami šít roušky a skládat se na výrobu plicních ventilátorů, oceňme naše hrdiny sami, bez účasti státu. A až nákaza koronavirem pomine, vezměme lopaty, a pojďme si opravit dálnice.