„Ženský mi nevadí, ale s mobilem chrápat nebudeš!“

ječela jsem dnes v noci na devatenáctiletého syna. A zatímco Chum nechápavě zíral na kusy svého nerozlučného přítele, poskakující po podlaze, stoupal mi adrenalin až do nosních dírek a před očima tančila rudozelená kola – vztek, bezmoc a zoufalství.

Ten drahý mobil dostal Chum ode mě, Telefonica mi ho na jaře věnovala jako věrnostní bonus. Měl ho rád. Smůla. Třeba konečně pochopí, jaký je rozdíl mezi mobilním telefonem a plyšovým zvířátkem.

„S mobilem se nespí, Chumíku,“ pokoušela jsem se mu vysvětlit před lety, když dostal svůj první. „Mobil odkládej ve vedlejší místnosti, nenajdu ho u tvé postele.“

Našla jsem. Mnohokrát. Schovávala jsem ho, zabavovala, odkládala na balkon – a zase vracela a Chum si ho dál srkal pod polštář. Nějaké mobily! Nějaké vlny! Dokázal někdo jejich nebezpečnost? Jsou nějaké hotové výzkumy? Ne, tak se uklidni, mami, máš nějaký obsese.

„Chume, ten mobil v tvé posteli jsem našla naposled,“ varovala jsem syna asi před měsícem. Něco zavrčel a podrážděně odnesl mobil do kuchyně.

Pak přišly vánoce. A chřipka. Mobil jsem dlouho nekontrolovala.

Včera jsem zase nakoukla do Chumovy ložnice. V posteli u hlavy otevřený notebook. Vedle ucha kamarád mobil. Z jedné strany vlny, z druhé strany vlny, mezi tím spící Chum. Když jsem ho probudila, blábolil něco o obsesích.

Asi jsem dostala malinký hysterický záchvat…

Mrzí mě, že jsem Chumovi rozmlátila drahý mobil. Měl ho rád. Může si v bazaru koupit nějakou šunku za pět stovek, s tou snad spát nebude.

A příště vyletí z okna ten notebook!