Už nikdy ti neřeknu: „Jsi líná jako veš!"

Jely jsme s dcerou vlakem, hlavy v šátku. „Všechny jsou venku, ale mně ty mrchy zase musí vytahat babička.“ Muž proti nám zbrunátněl a povstal. „Ony snad mají vši,“ křičel zděšeně, zatímco utíkal uličkou. „Vši! Ty tady byly naposled za druhý světový války!“

Náš spolucestující se mýlil. Vši jsou tu s námi. Jsou věčné. Okusovaly Caesara i Napoleona a teď se pokoušejí sežrat i naši postmoderní civilizaci.

Poprvé je u nás doma našla moje maminka.

„Ty jseš teda matka!“ odfrkla pohrdlivě a strčila mi pod nos dceřiny sametové vlásky, u kořínků ozdobené slzičkami hnid. „Koukáš jí někdy do hlavy?“

Odtušila jsem, že spíš obrazně, a s nadějí vyrazila do lékárny. Naše babičky používaly petrolej a břitvu. Naše maminky legendární šampon Orthosan. Jistě jsme od té doby kus cesty urazili.

„Orthosan máme jenom na psy, ten bych vám neradila,“ pravila sladce lékárnice. „Máme tu jiné prostředky. Tenhle francouzský za tři sta padesát, ten za tři sta osmdesát... Ještě bych vám doporučila šampon s tea tree oilem za sto padesát a zvlášť olejíček na vyčesávání za dvěstě patnáct...a měla byste odvšivit celou rodinu a několikrát to zopakovat!“

V následujících třech letech jsem vyzkoušela všechny prostředky na hubení vší, které trh nabízí. A vyposlechla stovky receptů, jak se jich zbavit. Namátkou:

Zadusit nějakým chemickým dryákem. Pokud odvšivujete patnáctkrát za sezónu a nechcete mít doma plešaté mimozemšťany, brzy vyloučíte.

Naplácat na hlavu levnou vodu po holení, zabalit na chvíli do mikroténové folie. Středně účinné, dítě vám trošku zešupinatí.

Obarvit vlasy. Zkusila jsem a ráno po obarvení našla ve vlasech tlustou spokojenou veš.

Prakticky vše, co na vlasy nalijete, zabije hyperaktivní zvířátka, nikoli nezničitelné hnidy. V těch dál sladce odpočívají budoucí vší matky a čekají na svůj velký DEN. Den, kdy se vyloupnou z průsvitných postýlek, protáhnou končetiny a hladové vystrčí sosáčky…

Za čtyřiadvacet hodin naklade každá veška asi čtyři vajíčka.

A ta zase čekají osm dní na svůj velký DEN...

Nutno ovšem přiznat, že jsou značně vybíravé. Milují voňavé dětské hlavičky, zejména hlavičky holčičí. Nejraději mají prelolitky tak do deseti let. V případě nouze vezmou zavděk i starší dámskou hlavou, ale v té se chovají rezervovaněji. Po několika letech společného soužití jsem pracovité vší matky začala podezírat z opačné sexuální orientace. Dokonce z biologické mutace či hromadné změny pohlaví. Kdyby se tak radostně nemnožily.

To zase samečci nedovedou.

Při prvním odvšivování prolétlo naším bytem tornádo. Vyprala jsem a vyžehlila veškeré vybavení s výjimkou parket, počítače a knihovny. Vyklepala a vyluxovala matrace. Ostříhala dceru. Zakázala návštěvy kamarádek, zrušila oslavu narozenin. Asi patnáct hodin trvalo vybírání hnid z Kristýniny husté kštice. Dvakrát denně mytí vlasů. Obden nové povlečení.  Pak jsem se holčičce týden nepodívala „do hlavy“ a BYLY TAM ZASE!

Každotýdenní tahání hnid se u nás stalo běžnou rutinou. Někdo chodí za kulturou, někdo odvšivuje. Mýt, tahat, mýt, tahat, mýt, tahat...když jsem zavřela oči, pochodovaly přede mnou tlusté vší matky a zpívaly údernou píseň komunistických včerejšků: „AŽ NÁS BUDOU MILIONY!“

Náš společenský život zeštíhlel. Ošátkovaná hlava signalizovala ohrožení.

„Zůstaň u svého stolu, k nám se nepřibližuj!“ vrčely na mě v práci kolegyně.

„Návštěva? Jen budeš-li mít hlavičku jako Fantomas,“ odbyla mě laskavě přítelkyně.

„Pirát z Karibiku, řítí se k nám Pirát z Karibiku!“ hlásily svorně internetové servery i škodolibí studenti. Na You tube jsem pózovala hned vedle Johnnyho Deppa.

Pak buďte upřímní! Pak buďte otevření! Měla jsem mlčet a s úsměvem se tulit ke svým nepřátelům. Něžně jim dvě, tři vešky přenechat. A nonšalantně tvrdit, že se ta havěť nikdy neprokousala do mé bujné hřívy.

„Nenávidím ty krvržíznivý potvory!“ ječela Kristýna, kdykoli jsem při prohlížení její hlavy zpozorněla a začala si na tu vlastní navlékat staré punčocháče. „Proč musí pořád skákat zrovna na mě! Proč nevlezou na bráchu nebo na tetu Helenu! Kámošky ve škole maj hnusný poznámky!“

„Řekni jim, že i vši poznají kvalitu. Vlastně by ti mělo lichotit, že si tě tak oblíbily. To nejsou žádné vší socky, to jsou vši zhýčkané, zvyklé na luxus a kaviár. VIP mezi veškami.“

Pak jim jednoho dne zestárla. Přestala vonět. První stupínek k dospělosti, první ztráta ochranné značky: „Dětská nevinnost.“

Účty v lékárně se umenšily, společenské styky obnovily. Úchylné vší matky uvolnily místo facebooku, mobilnímu telefonu a nelidožravým upírům.

A co vy? Kdy jste se naposledy dívali svým holčičkám „do hlaviček“?

Její vlásky voněly tak úchvatně a nenapodobitelně…

Nasála jsem rozkošnicky pach jemné kůže, značkového dětského šamponu a maminčina parfému. Nádhera! Sladký budoucí domove!

Stěhování bylo dílem okamžiku. Moje dosavadní potomstvo, bezpečně uložené v malých průsvitných kokoncích kolem dokola, ještě snilo miminkovské sny a čekalo na svůj velký den. Na své PROBUZENÍ! Moje pracovité sestřičky se dál radostně množily jen pár centimetrů ode mě.

Přeběhla jsem a dychtivě se zakousla do měkoučké podlážky svého nového domova…

Psáno pro Ona Dnes (s přispěním tlusté vší matky z povídky Naše sestřičky jsou všude kolem a těší se i na tvou krev…)