Proč Kristýnka mhouřila pravé očičko

Když jsem Kristýnku uviděla poprvé, měla přimhouřené pravé očičko. Nebylo to šibalské mhouření, nejspíš jen jasně a zřetelně dávala najevo, čí je dcera. Moje Kristýnka.

Jáchym a Kristýna. Tak jsem děti ve svých textech pojmenvala. Dlouho jsme na ně s Adamem čekali, dlouho jsme nevěřili, že je mít budeme. Naštěstí je víra v zázraky obnovitelná.

Jáchym právě dospěl. Už dostal od života pár důležitých facek, snad se z nich poučí. Dál mu mohu jen ukazovat cestu, rozsvítit lampu v nepřehledných temných úsecích a občas, když mu někdo rozbije nos boxerskou rukavicí, vrátit ránu dobře mířeným úderem. Kvůli inspiraci.

Jenže Kristýnka je holčička. Nechci, aby rozdávala rány na každém kroku. Nechci, aby si denně navlékala  rukavice a učila se střílet do terče.

Narodila se v neděli ráno kolem desáté, v kostelích právě sloužili první adventní mše. Můj třetí porod, kupodivu dlouhý a náročný. Celou noc jsem skákala na míči, poslouchala písně Jarka Nohavici a dobré rady porodních asistentek. Několikrát mě přišel zkontrolovat i můj lékař, kterého jsem v sobotu o půlnoci vytáhla z domácí postele.

„To tady jenom tak leží?“ dloubl do mě jedovatě, zatímco asistentka kroutila hlavou a vysvětlovala mu, jak velice se snažím, aby už to bylo za námi. Jenže Týna si dávala načas. Stejně jako Jáchym. Nejdřív se oba drali ven malincí a nezralí a zaměstnali celou Nábřežní, pak se jim zase nechtělo z maminčina břicha, když to tak dlouho měli zakázané.

Nakonec si Kristýnka počkala na tu nedělní mši. Aby můj lékař ještě stihl sváteční oběd. Vždycky byla velmi praktická a zřetelná, nikdy nic neponechávala náhodě. Po porodu zežloutla, aby mi dopřála trochu odpočinku v tom krásném vlídném domě nad řekou Libavou. Měsíc jí trvalo, než z tváře zmizel křivý úsměv, zřejmě důsledek seznamování s novými podmínkami. A očičko mhouřila dobře půl roku. Abych zase já nezůstala na pochybách.

Když byla miminko, cítila jsem s ní zvláštní klid a uvolnění. Nebyla tak náročná a rozeřvaná jako Jáchym. Prala se o můj čas a o mou pozornost jemně a citlivě. Holčička. Stačilo stulit se do křesla, rozepnout šaty, přiložit si její malé růžové rty k prsu, zavřít oči a snít… zmizet v mém světě bez času a prostoru.

Jak rostla, nakládala na sebe pořád víc a víc. Málokdy měla strach. Málokdy se před někým poklonila. Hrdá, nezávislá. Drsná povaha.

Teď pomalu dospívá. Věřím, že geny, které podědila po svých předkyních, ty ostré hrany a nekompromisní postoje, dostanou měkčí podobu. Moc bych jí přála, aby se nemusela o všechno tolik prát. Moc bych jí přála, aby se její cesta trochu zlehčila. Aby měla opravdu radost z toho, jak a k čemu roste.

Stejnou radost, jakou jsem měla já, když se v Nábřežní narodila a náš lékař v příšerně legrační igelitové zelené čepičce, kvůli které jsem raději hned po jeho příchodu zavřela oči a rozhodla se řídit jen známým hlasem a jasnými pokyny, spokojeně a vědoucně zavrněl:

„Nojo, je to kočka!“

To přimhouřené očičko měla Týna určitě z té hrozné čepičky. Dodnes jsem o tom přesvědčená :).

VŠECHNO NEJLEPŠÍ K PATNÁCTINÁM, BERUŠKO!