Pátek třináctého

Jsem pověrčivá jen trošičku.  Černé kočky ráda nemám, to raději obejdu blok. Ale pátek třináctého mě z míry nevyváděl.  Den jako každý jiný, nebo ne?

Můj vodácký vedoucí, kterého jsem ve čtrnácti milovala, tvrdil, že průšvihy se lidem stávají až v sobotu čtrnáctého. S touto vírou jsem prožila šestatřicet let a přiměřeně cinknutých pátků.

Včera jsem šla spát kolem půl dvanácté, po důkladných přípravách na primu, sekundu, kvartu a sextu. V duchu jsem si spočetla, že do prázdnin zbývá prakticky jeden měsíc (posledních červnových deset dní se nepočítá), představila si Mořskou pannu, která zatím odpočívá na Tibeře, a usnula, než jsem se stihla pomodlit Otčenáš.

Ráno mě telefonicky probudil manžel, který pracuje a často i bydlí asi šedesát kilometrů od mého domova (nařizovat budík na novém mobilu se asi nikdy nenaučím). Protože syn odjel včera jako vychovatel na školu v přírodě a dcera se dnes vracela z Itálie, zbylo na mě ranní venčení. Navlékla jsem páteční outfit, probudila naši stoletou fenu, do jedné kapsy strčila mobil (hodinky se také pokazily), do druhé klíče a vyrazila před dům.

„Dělej,“ houkala jsem tradičně na vycvičenou Peggy (naštěstí je křížená s labradorem a odolná proti neurózám všeho druhu) „dneska stihnu předposlední vlak a dám si ve škole ještě kafe, to bude nááádhera…“

Chtěla jsem zasunout klíč do zámku – nešlo to. Druhý pokus také nevyšel. Podívala jsem se na svazek – filalová čepička? Klíč od domu ji má přece bílou. Druhý klíč byl červený, ten od bytu je modrý. Jistě. Vzala jsem si místo domácích klíčů ty školní…

Zachránil mě mobil v kapse a sousedka na patře. Když jsem nechávala Peggy v naší panelákové předsíňce pro tři byty, podívala se na mě opravdu udiveně. Už tedy zažila leccos, ale takhle blbou paničku ještě ne. O dvě hodiny později ji manžel pouštěl do bytu a prý stále tiše nadávala.

Co dodat. Dojela jsem do školy bez peněz, dokladů i příprav. Přežila další pátek třináctého. Skoro. Zbývá hodina a deset minut.

Dobrou noc.